Před nedávnou dobou jsem slíbil, že před nadcházejícím kongresem ODS zveřejním své vize, priority i budoucí řešení.
Z toho všeho, co jsem řekl v posledních týdnech po naší drtivé, ale bohužel zcela logické a zasloužené porážce v krajských a senátních volbách, musím dnes zmínit jedinou, ale zcela zásadní věc. Veden stranickou loajalitou a snahou zmírnit bezprostřední následky bezprecedentní prohry jsem jasně deklaroval, že si již neumím představit Mirka Topolánka ve funkci předsedy ODS, ale že mám za to, že vláda by měla dokončit práci, kterou započala.
Toto si dnes již nemyslím. Onou pověstnou poslední kapkou, kterou pohár loajality přetekl, je postoj mého protikandidáta k Lisabonské smlouvě. Jde totiž o zásadní téma, které je pro budoucnost naší země klíčové.
Jde o názorovou konzistenci
Nic tak nesvědčí o charakteru jednoho každého politika jako jeho názorová konzistence. Tu Mirek Topolánek svým názorovým přemetem a účelovou obhajobou Lisabonské smlouvy definitivně ztratil.
Naší primární odpovědností je sloužit své zemi a jejím občanům. Je snad zbytečné dodávat, že služba své vlastní zemi ani v nejmenším neznamená absenci našeho respektu k evropským hodnotám či vědomí nezbytnosti spolupráce při obhajobě základních svobod volného pohybu osob, zboží, kapitálu, služeb a pracovní síly v rámci EU či vědomí nezbytnosti hledat další účinné nástroje pro vyšší konkurenceschopnost Evropy a garanci její maximální možné bezpečnosti.
Pokud však Mirek Topolánek dnes v těsné jednotě se socialisty kormidluje naši zemi přesně tam, kam mu to svým prozíravým usnesením kongres ODS zakázal, diskredituje nejenom sám sebe jako politickou autoritu, ale činí nedůvěryhodnou celou ODS. Pokud navíc své vazalství obhajuje poznámkou, že se mu líbí jakýsi patník v Lisabonu, kde je vytesané jeho jméno, jde o dokonalou ilustraci ztráty základní politické a lidské soudnosti.
Lisabonská smlouva je náš klíčový problém, ale zdaleka ne jediný. Mirek Topolánek šíří tezi, že volby dopadly tak katastrofálně proto, že je to „daň“ za vládní reformy.
Poctivé prostudování volebních výsledků prohloubilo mé přesvědčení, že je to právě naopak. Slibované reformy nebyly ani hluboké, ani mělké, prostě se nekonaly. Dosáhli jsme pouze toho, že jejich karikatura, například v podobě zdravotnických poplatků, dostatečně vyděsila a mobilizovala voliče ČSSD.
Pro naše voličské skupiny byl výkon vlády nedostatečný a nepřesvědčivý. Lidé pochopili, že si na reformy spíše jen hrajeme, než je skutečně provádíme, a že si naše reprezentace spíše užívá výhod a prebend, které vysoké státní funkce přinášejí. Naivně jsme věřili, že vše svedeme na složité poměry v programově nesourodé vládní koalici či dokonce na destruktivně se chovající opozici. Současnou vládu dnes zjevně neřídí náš předseda, ale předsedové Bursík či Čunek.
Moc za každou cenu
Jejich společná strategie „moci za každou cenu“ je dovedla celkem logicky stejně jako nás k volebnímu debaklu i ideové dezintegraci vlastních politických stran. Je dnes bohužel realitou, že každý člen ODS, který své vlastní straně poctivě připomene naše nesplněné předvolební sliby, se automaticky stává „třídním nepřítelem“. Evokuje to ve mně doby, kdy vyjádřit svůj vlastní názor znamenalo téměř sebezničení.
Jsem hluboce přesvědčen, že loajalita k vlastní straně je nezbytná. Musí však vždy být vztažena k základním principům, na nichž strana vznikla, a z nich k odvozenému volebnímu programu a nikoli k osobě předsedy či jakéhokoli jiného politického funkcionáře.
V úvodu jsem slíbil, že představím své zcela konkrétní vize pro věci budoucí. Tady jsou. V tuto chvíli v poněkud zkratkovitém tvaru, protože chci, aby prvními, kdo je uslyší ve všech souvislostech, byli delegáti kongresu Občanské demokratické strany.
Co zásadního je nyní před námi
To zásadní a odvážné, co je před námi, je zhruba toto:
1. Ukončit čím dál nedůstojnější výkon současné vlády, která už dávno nehájí politiku ODS a při hlubokých rozporech uvnitř koalice a absenci většinové podpory v Poslanecké sněmovně nemá a nebude mít sílu k realizaci jakýchkoliv reforem.
2. Východiskem je – na základě stále platných výsledků voleb do Poslanecké sněmovny požádat prezidenta republiky o jmenování menšinové vlády, pokusit se pro ni nalézt širokou politickou dohodu do konce funkčního mandátu či dovládnout bez takové dohody a zcela se soustředit na řádné či předčasné volby, které se stanou skutečným referendem o potřebě a podpoře reforem, které zemi nabídneme.
3. Zavázat naše poslance a senátory k odmítnutí Lisabonské smlouvy a zasadit se o vyjednání smlouvy jiné. Dát tak jasně najevo, že jsme v Evropské unii pevně ukotveni a že chceme být jejími plnohodnotnými, plnoprávnými a odpovědnými členy.
4. Zasadit se o skutečné, nejenom deklaratorně předstírané zeštíhlení a zefektivnění státního aparátu počínaje snížením počtu ministerstev a stále narůstajícího počtu státních úředníků.
5. Aktivně reagovat na současnou finanční krizi a počínající ekonomickou recesi a současně dále snižovat objem státního rozpočtu, daňové zatížení firem i fyzických osob tak, jak jedině pravicové straně přísluší.
6. Otevřeně, cílevědomě a realisticky v dohodě se všemi relevantními partnery usilovat o změnu volebního systému na většinový.
7. Všemi prostředky bránit naši transatlantickou vazbu.
Toto je minimum toho, co musíme udělat, chceme-li i nadále zůstat Občanskou demokratickou stranou.
A dodám, stranou vítěznou.
Dostanu-li svobodným rozhodnutím delegátů kongresu ODS důvěru, slibuji, že tyto zásadní změny provedu jako první.
Pavel Bém, pražský primátor a kandidát na předsedu ODS
