Armáda se změnila z pretoriánské gardy režimu podřízené Moskvě v instituci určenou k obraně země a odpovědnou voleným politickým elitám.
V procesu transformace bohužel nebyla armáda (z různých příčin) přizpůsobena charakteru současného mezinárodního bezpečnostního prostředí.
Přestože byla podstatně redukována a přestože dostávala (a dostává) výrazně méně prostředků než v období ČSSR, stále se jednalo spíše o armádu určenou k vedení boje tentokrát již skutečně ryze obranného na středoevropském válčišti, než k provádění různých typů operací krizového managementu včetně operací na vynucení míru mimo teritorium země.
Právě operace krizového managementu jsou ale nejpravděpodobnějším způsobem nasazení AČR v krátkodobém a střednědobém horizontu.
Nedostatečné reflektování změn mezinárodního bezpečnostního prostředí se velmi negativně projevilo na vývoji armády, zejména v první polovině 90. let, což bylo umožněno zejména rezignací politických elit na strategické řízení vojenských záležitostí.
Ministři obrany (až na čestné výjimky) buď neměli ve svém úřadu dostatek času k započetí důkladných změn, nebo neměli dostatek schopností, přičemž v některých případech lze vyslovit hypotézu, že neměli vůbec zájem cokoli reformovat.
Zcela zásadní reforma české branné moci je spojena až se jménem bývalého ministra obrany Jaroslava Tvrdíka.
V období jeho úřadování byla zpracována nejambicióznější reforma české armády po roku 1993, která si dala za cíl konečně ji změnit v efektivní, současnému mezinárodnímu bezpečnostnímu prostředí svými schopnostmi odpovídající a zejména dlouhodobě finančně udržitelný ozbrojený sbor.
Jeho odstoupení by nemuselo probíhající reformu zásadně narušit, tedy pokud jeho nástupcem nebude politický sebevrah bez pudu sebezáchovy (což v prostředí české politiky nelze vyloučit). Větším nebezpečím bude spíše změnění finančního rámce reformy, což si pravděpodobně vynutí další redukci početního stavu armády, razantnější snížení počtů těžké techniky a oddálení některých akvizic.
Diskuse o osobě Tvrdíkova nástupce ukazují, v jaké bídě se nachází česká politika. Ani deset let od vzniku tohoto státu nejsou k dispozici širší politické elity schopné efektivně politicky řídit resort obrany a bývalého vojáka Tvrdíka možná bude muset nahradit další novopečený civilista.
Tento jev, charakteristický pro tranzitivní státy, kromě jiného ukazuje, že stále ještě nejsme stabilizovanou demokracií, za kterou se občas rádi označujeme. Ve stabilizovaných demokraciích totiž resort ministerstva obrany řídí politici a určují armádě rámcové úkoly a cíle.
Je to umožněno tím, že státy disponují širší vrstvou legitimitou disponujících politiků, kteří mají kvalifikaci v bezpečnostních záležitostech (což neznamená, že musí mít za sebou kariéru vojáka z povolání).
K tomu, aby se i v České republice podobná vrstva politiků vytvořila, bylo v minulých letech učiněno velmi málo. Proto se nyní ukazuje, že z Prahy do Bukurešti nebo Moskvy není tak daleko, jak si občas namlouváme. Alespoň je dobré, že to nyní víme.
Další komentáře a analýzy čtěte na portále natoaktual.cz ZDE
