Loučí se lídr, vůči němuž byl málokdo lhostejný. Vyhraněné antiklausovství i nadšené klausovství bránilo politikům utvářet přirozená spojenectví. Nebyl by to ovšem Václav Klaus, kdyby si nenechal otevřená dvířka: vrátí se, pokud "jeho" straně bude hrozit rozpad. Otcovská ruka bude připravena zasáhnout, když se dítko ocitne v hlubokém traumatu či zbloudí.
Berme však nyní jeho rozloučení zcela vážně jako definitivní. Osudovým rozhodnutím v sobě Klaus znovuvykřesal chytrého politika s rozhledem, jímž kdysi býval. Jako správný patriarcha udělal před podzimními volbami pro své lidi to nejlepší, co mohl. Dvojí "prohrané" sněmovní volby už jasně ukázaly, že ikona Klaus přitahuje méně a méně. Senátní adepti ODS by ve druhém kole měli málo šancí, kdyby jim za zády stál dlouhý Klausův stín.
Pro ODS však bude existence bez Klause nelehká. Jako jediná z velkých stran si dosud nevyzkoušela výměnu předsedy, a to nikoli běžného předsedy, nýbrž otce-zakladatele.
Klausovy obavy z možných vnitřních konfliktů v časech "po něm" tedy nemusí vést ješitnost a pocit nenahraditelnosti. Z ODS už před několika lety vyprchal reformní étos, stala se stranou udržovanou pragmatismem a mocí.
Vkročit do nové éry bez idejí i bez Klause pro ni představuje ohromné riziko. Představuje však i šanci, kterou paradoxně poskytl Špidla, když ODS nevzal do vlády. Dosavadní předseda nebyl mužem, který by se cítil dobře v roli vůdce rázné opozice.
Byl politikem pro vládnutí. Jeho nástupce může opoziční čas naopak využít k rehabilitaci pravice v očích voličů. Proměnou Klausovy strany v ODS začne zdejší politická scéna psát jiný letopočet. V jakém duchu? Záleží, jestli modrý pták vzlétne, anebo si poláme křídla.
