Ty, kteří by byli asi popraveni za patnáct let od jeho zrušení, můžeme spočítat na prstech jedné ruky. Řekněme, že by to byli manželé Stodolovi, pro krutost, s jakou vraždili.
Není však i pro masové vrahy doživotní vězení stejným trestem jako smrt? Nedávno zveřejnila média záběry z popravy íránského zločince, který zabíjel chlapce.
Každého musela jmout hrůza, když viděl bezvládné tělo odsouzeného viset na jeřábu. V pomyslné stupnici těch, kdo si nejvyšší trest „zaslouží“, byl tento zločinec nepochybně na předních místech, pokud byl opravdu vinen.
Pokud byl totiž nevinen, viděli jsme na obrázku něco mnohem horšího než popravu. Viděli jsme státní vraždu. Poté, co byly zavedeny testy DNA, se ukázalo, že v posledních letech bylo několik lidí i v zemi s tak kvalitní policií a justicí, jako jsou Spojené státy, s velkou pravděpodobností popraveno nevinně. Kdo ví, kolik jich bylo v Íránu nebo v Číně...
Nemůže být jistějšího argumentu proti absolutnímu trestu. Je těžké si představit větší trýzeň, než je trýzeň člověka, který ví o své nevině, přesto musí zemřít z rozhodnutí společnosti ještě s potupným cejchem vraha.
Proč tedy oněch šestašedesát českých procent? A proč jsou popravy v řadě amerických států dovoleny? Důvod nelze hledat v tom, že by trest smrti odrazoval zločince od brutality. Průzkumy ukázaly, že tomu tak není. Kalkulující vrah zabíjí s jistotou beztrestnosti.
Nikdo si neřekne: Když to nevyjde, půjdu jen doživotně do vězení...
Značná část veřejnosti chce zabíjet zločince, protože se domnívá, že je to správné. Že ti, kteří sami zabili druhé lidi a způsobili žal jiným, nemají žít. Toto přesvědčení je pochopitelné.
Kdyby byla lidská spravedlnost neomylná, bylo by asi možné o znovuzavedení trestu smrti pro nejhorší zločince uvažovat. Protože je však omylná, je dobře, že patnáct let se už u nás nesmí věšet.
