Se jménem Jakuby Katalpy (1979) se čtenářská i kritická obec setkala poprvé roku 2006, kdy autorka pod tímto jménem – to její skutečné zní Tereza Jandová - debutovala eroticky hravou novelou Je hlína k snědku? Za tento jazykově vyzrálý a formálně neokoukaný debut získala nominaci na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Svůj talent roku 2008 stvrdila experimentálním románem Hořké moře, za nějž byla pro změnu nominována na Cenu Jiřího Ortena. Katalpa vykazovala v těchto knihách smysl pro formální jazykové i vyprávěcí experimenty, což se u soudobých mladých českých spisovatelů (s výjimkou třeba Davida Zábranského) často nevidí.
O knizeJakuba Katalpa Němci Geografie ztráty |
Teď je tu nová kniha Jakuby Katalpy, tentokrát objemný román s lakonickým názvem Němci. Pevný a současně křehký rukopis, známý z předchozích dvou textů, se však v románu Němci téměř vytratil a Katalpa suverénně vykročila k dobovému mainstreamu. Tedy k napínavému, čtivému románovému příběhu, který neoslní originalitou tématu (Češi a Němci a druhá světová válka) ani jazyka (vždyť je to především napínavá story). Ano, Němci navnadí svižným rytmem vyprávění a zápletkou, na jejíž rozuzlení čtenář opilý „nekomplikovanou čtivostí“ čeká s konzumentským požitkem. Jde o variovaný produkt toho, co se v posledních letech na českém knižním trhu objevuje a co pravidelně slaví úspěch. Zvlášť, má-li jeho autor(ka) dar fabulace a současně nezřetelný, snad i chladně racionální odstup od tématu. Za všechny takové tituly jmenujme většinu knih Radky Denemarkové, dále román Vyhnání Gerty Schmidt Kateřiny Tučkové; jdeme-li více do minulosti tak se nabízí Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové či Jozova Hanule Květy Legátové. (Teď vlastně nevím, že se mi vybavily samé spisovatelky).
Obálka románu Jakuby Katalpy Němci
Zavlečena do německých dějin
Ale zpět k románu Němci. Píše se počátek třetího tisíciletí a čtenář vkročí na počátku vyprávění přímo do (chladné) intimity příběhu, jako by seděl v křesle a sledoval v závětří obýváku televizní film. Taková je první kapitola, pohřeb otce Konráda, setkání sourozenců a jejich společné rodinné vzpomínky. Lehkost, čtivost, s decentností vykreslený rodinný smutek. Jakuba Katalpa vypráví ich-formou, vypravěčkou je dcera právě pohřbeného otce Konráda, maminka půlroční dcerky, žena chápajícího Angličana Petera, žijící v Londýně a pracující v ekonomické rubrice nějakého týdeníku. Její osobní život je načrtnut se smyslem pro uvěřitelný detail, nicméně působí ve své nekomplikovanosti poněkud aranžovaně, strnule, jako by ze ženského časopisu. Ale ať! Je to přece pouhý prolog k příběhu hrdinčiny babičky Kláry, Němky, která otci Konrádovi a jeho sourozencům posílala z Německa od konce čtyřicátých let až do roku 1987 pravidelně balíčky sladkostí. Když hrdinčin otec zjistil, že balíčky posílá jeho vlastní matka, pocítil k této ženě silnou nenávist odvrženého dítěte. A jeho dcera se teď, po otcově smrti, vydává po stopách babiččina života.
Jakuba Katalpa
Setká se v Německu nejprve s dcerami babičky Kláry, pak i se samotnou babičkou trpící Alzheimerovou chorobou. A tím je vyprávěcí mise vnučky naplněna. Příběh babičky je dál psaný er-formou a tvoří páteř románu. Eticky je od počátku poněkud jasné, že jde o jakési morální vykoupení životem nespravedlivě vláčení ženské „hrdinky“. Zajímavé je vyprávění válečných zvratů z pohledu německých a říšských Němců, kde zlo se oplácí zlem a všichni do jednoho jsou vlastně vykořenění outsideři.
Asi nejproblematičtější byla pro mě osobně třetí kapitola románu rozdělená do několika kratičkých podkapitol. Zde se autorce sice podařilo napsat několik trefných, vtipných a poetických glos o Německu třicátých let. Pokud by však takové glosy byly součástí literatury faktu! Jako proporčně jediné ozvláštnění jinak tradičně vyprávěného příběhu působily zbytečně, jako okrasa, zbrklost, unáhlenost, jako připomenutí jazykového experimentování, pro který se zde jinak nenašlo místo.
Oprávněné očekávání?
Možná si Jakuba Katalpa, vědoma svého talentu, chtěla vyzkoušet i dějový románový příběh, jemuž by podřídila vše ostatní, styl, originalitu, básnivý rytmus jazyka. Tedy: příklon ke konvenci tradicionalismu, nadto s rurálním tématem venkova v Protektorátě Čechy a Morava. Co však bylo dříve v dráždivě smyslném, obrazivém rukopise Jakuby Katalpy fascinující, zahltilo se teď mlhou typologicky přesného psychologizování, ale i stylistických banalit. Ano, věcný jazyk a k tomu silný, byť lehce konvenční příběh. Historický román. Možná bestseller, kniha prodejná. Což autorce i knize z duše přejme. Ale nečekali jsme od Jakuby Katalpy přece jen něco jiného, respektive jinak ambiciózního?
