Smutný vtip je v tom, že premiér slovo dal, leč peníze na jeho splnění nedal.
První zářijový den se blíží a leckterý kraj, nemocnice či pojišťovny znovu ukazují své prázdné pokladny: Ať platí ten, kdo slibuje!
Rituál kolem zvyšování zdravotnických platů se neustále opakuje: odboráři říkají, že peníze na lepší platy jsou, vládní politici jim je slíbí, některé nemocnice a největší pojišťovna se zadlužují, platí pozdě, odkládají investice nebo tarifní mzdy zvyšují na úkor osobního ohodnocení.
Když jsou dluhy už příliš veliké, přiběhnou titíž politici a ze státního (rovněž zadluženého) rozpočtu pár miliard z "bílých" dluhů zaplatí. Zeman přes čtyři miliardy, Špidla šest miliard, Paroubek čtyři miliardy.
Nestačí to však a další zvýšení platů dluhy opět prohloubí. A tak pořád dokola. Dokud vládní politici nezmoudří, budou slibovat a doplácet stále...
Jaký to má smysl? Jen politický. Přesněji jen stranický. Slíbit a přidat zdravotníkům deset měsíců před volbami je "dobrá investice" - třeba proto, aby nesplnili výhrůžku, že sociálním demokratům při volbách nepěkně zatopí.
Občané-voliči si zdravotníků navíc váží, lepší platy jim přejí (zvlášť když v průměru nejsou nijak horentní).
Občany-voliče příliš netrápí ani sanování zdravotnických dluhů ze státních peněz, a to ještě vypůjčených - jsou to ohromné neviditelné miliardy, jejichž splácení a úroky z nich v každodenním životě nevnímáme.
A do třetice - občanům-voličům není rovněž nepříjemné, že se zdravotnická reforma odkládá. Právě novoty při poskytování lékařské péče člověka obvykle děsí. Takzvaná stabilizační opatření, která jsou opakovaně ordinována místo účinné reformy, nestačí, drhnou, nepomáhají.
Premiér Paroubek je možná podle lékařských odborů chlap - jenže drží slovo, které ho (zatím) nic nestojí.