Na první pohled dětinská přestřelka tváří v tvář utrpení a nejistotě tisíců lidí se stává jasnou, když si uvědomíme, že Paroubek a Gandalovič se ve volbách utkají právě v Ústeckém kraji.
Vodné pravděpodobně občané politikům spočítají právě v parlamentních volbách. Teď se možná rozhoduje. A i když se to člověku postiženému zátopou právem zdá šílené, politici myslí především na počet hlasů.
Fronta má, na rozdíl od rozlitých řek, přesné hranice. Krajští hejtmani, přirození hrdinové nebo proklatci boje s velkou vodou, jsou až na jednu výjimku za KDU-ČSL všichni z ODS. Sociálnědemokratičtí ministři tedy žhaví vrtulníky, aby přirozený náskok hejtmanů dohnali.
Od Jiřího Paroubka slyšíme, že zaspaly kraje. Ústecký hejtman Šulc a jeho jihočeský kolega Zahradník zase dokazují, jak vláda nesplnila sliby, které dala po katastrofálních povodních z let 1997 a 2002.
Kdo má pravdu? Část viny je na obou stranách - lidé jsou náchylní zapomínat na povodně, když je sucho. Současná vodní válka je však - přes pochopitelnou touhu obou stran po volebním vítězství - hanebná.
O to hanebnější, že agresorem je jednoznačně premiér Paroubek, muž, který by měl nyní mít především na zřeteli shodu a pomoc nešťastným lidem. V Ústí se přinejmenším nedokázal zachovat ani jako gentleman, ani jako státník. Reakce ODS je přehnaná a téměř hysterická. Je to však jen reakce po hrubé akci.
Jako se nedá zastavit povodeň, nedá se zastavit ani vodní válka. Po nerozvážných premiérových slovech už se bude každý ptát: Nakládají mě na člun proto, aby mi pomohli, nebo proto, abych jim hodil lístek ve volbách? A když mi dají, až voda opadne, peníze na opravu domku, není to proto, že si chtějí koupit můj hlas?
Občan se rozhodne podle svých zkušeností. Součástí politických dějin této země zůstane fakt, že malicherná politická nevraživost je zde mohutnější silou než přírodní živly, ba i než soucit.
