Už poněkud omšelá. Stále naprosto pravdivá.
To najdeme v Paroubkově zprávě určené pro víkendový sjezd strany. Od Topolánka taková slova čeká každý. Od Paroubka to není sice bomba, ale třaskavina jistě.
Každý se zeptá: Myslí je šéf sociální demokracie vážně? Změnil se?
Vždyť spolu s komunisty de facto vládl hned poté, co převzal moc v roce 2005, za zády či přes mrtvoly lidovců a unionistů. Část oranžových hejtmanů v čele se středočeským "krutovládcem Rathem" se o komunisty nepokrytě opírá. A byl to Paroubek, který se po volbách v roce 2006 snažil všemi silami splácat menšinovou vládu "opozičněsmluvně", podporovanou právě KSČM.
V řadě rozhovorů naznačil, či přímo natvrdo vyřkl, že podíl komunistů na moci není vyloučen. Řekl například: "Tak lidé si zvyknou na leccos. Lidé si zvyknou, když bude dobře fungovat koalice s lidovci, a když s komunisty, tak samozřejmě i na ni. Lidé přece nebudou měnit věci, které jim vyhovují."
Jiří Paroubek přesto možná tvrdá slova o KSČM myslí vážně. Přesto se nezměnil. A kdo doufá v jeho změnu, měl by zanechat vší naděje. Že je to paradoxní?
Že je nemožné považovat KSČM za skoro stalinskou stranu, a přesto s ní spolupracovat? V salonu jistě. Ale my jsme v politice. S dobrým známým ze sněmovních lavic Vojtou Filipem rád uzavře dílčí kšeftík i Mirek Topolánek. Například při volbě prezidenta. Přitom jeho antikomunistická rétorika je mnohem tvrdší.
Dílčí kšeftíky jsou v patové Sněmovně jen malá skvrna na novém saku. Ale lákat KSČM přímo k hodokvasu moci, jak to dělal Paroubek?
On je však chodící paradox. Začínal jako pravá ruka prvního polistopadového předsedy ČSSD Horáka. Tedy daleko napravo od svého tehdejšího soupeře Zemana. Zhlíží se v kulturním, sice poněkud levicovém, ale především liberálním Bruselu.
Stalinská rétorika ho musí skutečně tahat za uši. Přesto skončil jako levicový populista, který za volební preference vymění nejen své přesvědčení, ale i dlouhodobé ekonomické či zahraničněpolitické zájmy země.
Jestliže slovně odsuzuje komunisty, mluví k těm, kdo to chtějí slyšet. Valná část členů ČSSD se sice těší na moc – kdo se netěší na moc, není dobrý politik – ale zároveň je jí otevřená spolupráce s komunisty proti srsti.
Mluví i k váhavým voličům. K těm, kdo na podzim dali hlas za zrušení zdravotnických poplatků. Teď jsou však vyděšeni oranžovorudými spolky, chaosem v lékárnách. A nejen tím – vidí bezradnost opozice, její zbytečné záškodnictví a zlou rétoriku. Tihle voliči potřebují slyšet jasnou distanc od neostalinistických demagogů.
Buďme však k Paroubkovi spravedliví. Říkával často, že spolupráce s KSČM přichází v úvahu teprve tehdy, až se změní. Uzavírat pakt se stranou, jejíž místopředseda Grospič například s ohněm v srdci a jiskrou v oku oslavuje normalizaci, není příliš delikátní. Šéf ČSSD se tak ze sjezdové tribuny obrátí i přímo k novodobým komunistům. Pokud se nezměníte, nelíznete si, zní v prosté soudružské řeči tento vzkaz.
Vsaďme se však, že si líznou i se Stalinem, pokud jejich pomoc bude po volbách pro sestavení levicové vlády nezbytná. Paroubek možná nemá rád Vojtěcha Filipa, ale moc a úspěch miluje nade vše.
