Pád vlády zastihl libanonského premiéra Saada Harírího během jednání s Barackem Obamou  (12. ledna 2010)

Pád vlády zastihl libanonského premiéra Saada Harírího během jednání s Barackem Obamou (12. ledna 2010) | foto: AP

Paralely mezi Irákem a Libanonem, kde nyní padla vláda. Vládnout tam je chůze po velmi tenkém ledě

  • 0
Ian Bremmer, americký specialista na politické vědy, v následujícím textu porovnává libanonskou a iráckou společnost a politickou scénu. A nastiňuje, že vládnout tam vyžaduje vyvažování tolika náboženských a historických zájmů i resentimentů, že nám se o tom ani nezdá.

Poté, co jsme v minulých dnech sledovali pád libanonské vlády, lze jen těžko nemyslet na úsilí o vybudování stabilního Iráku. Obě země mají mnoho společného. Obě jsou rozkolísanými demokraciemi, kde může jakákoliv politická otázka vyvolat nejen intenzivní debatu, ale i hrozbu násilí.

Obě země mají relativní svobodu slova, přinejmenším ve srovnání se svými arabskými sousedy, a také vějíř politických stran, které jsou vždy připraveny tuto svobodu využít. A oběma zemím hrozí vyšší riziko manipulace zvenčí než jiným státům v regionu.

Irák a Libanon se také řadí k etnicky a nábožensky nejrozmanitějším zemím v arabském světě. Ačkoliv Libanon několik desítek let neprovedl spolehlivé sčítání lidu, předpokládá se, že jeho obyvatelstvo tvoří zhruba 30% sunnitských muslimů, 30% šíitských muslimů a 30% křesťanů, přičemž zbytek představují drúzové a další skupiny. V Iráku žije asi 60% šíitů, 20% tvoří sunnitští Arabové a 20% Kurdové, z nichž je většina sunnitů. V obou zemích požadují zástupci každé z těchto skupin značný politický vliv.

Zatímco se však Libanon obrací na saúdské a syrské prostředníky, aby mu pomohli obnovit vládní koalici, Irák postupuje vpřed s vlastní chatrnou vládou jednoty. V podobných chvílích mohou podobnosti a rozdíly mezi oběma zeměmi směrovat irácké představitele ke stabilní demokratické budoucnosti.

Prodavač v Bejrútu ukazuje klíčenky s podobenkami libanonských politiků (13. ledna 2010)

Odolnost na vratké půdě

Navzdory zmatku v Bejrútu během uplynulých dní má Libanon výhodu, kterou by Iráčané měli napodobit. Osobní svobody, jimž se libanonští občané těší, propůjčují jejich zemi zvláštní odolnost a její kulturní dynamiku jí závidějí mladí lidé z celého Blízkého východu. Ačkoliv někteří místní iráčtí konzervativní klerikové disponují značným vlivem, současní vedoucí představitelé země odolají jakékoliv snaze proměnit Irák ve společensky represivní a izolovaný stát. Má-li Irák udržet doma to nejlepší ze své příští generace, bude mít kulturní otevřenost klíčový význam.

Za druhé platí, že se libanonským představitelům dostalo v uplynulém týdnu dalšího připomenutí, že v jejich zemi lze vládnout pouze s jistou mírou konsensu mezi hlavními frakcemi. Tento princip je ještě důležitější v Iráku, kde šíitská většina čelí ustavičnému pokušení potrestat sunnity za mnohaleté represe za vlády Saddáma Husajna.

Hrob Saddáma Hussajna (28.4.2007)

Hrob Saddáma Hussajna (28.4.2007)

V Libanonu je dělba moci mezi sektami zakotvena v ústavě. Prezidentem musí být vždy maronitský křesťan, premiérem sunnita a předsedou parlamentu šíita. Tento systém, který kodifikuje libanonské frakcionářství, zůstává předmětem mnoha sporů, avšak zajištění, že žádná skupina nemůže vládnout na úkor jiných, zároveň posiluje základní stabilitu v zemi vybudované na silných náboženských a etnických zlomových liniích. Bez podpory opozice nemůže libanonská vláda dělat téměř nic jiného než zajišťovat nejzákladnější každodenní funkce státu, ale zároveň je nepravděpodobné, že by země opět sklouzla do občanské války.

Každý musí dostat to svoje

V Iráku zůstane rozdělení moci mezi sekty méně formální a pro mnohé volené vládce v zemi se kompromis nebude rodit lehko. Každá významná frakce má zastoupení ve vládě. Kurd Džalál Talabání ovládá prezidentský úřad, v Iráku do značné míry ceremoniální. Sunnita Usáma Nudžajfí byl zvolen předsedou iráckého parlamentu. Představitelé šíitů však ztratí podporu svých voličů, pokud se oficiálně vzdají jakékoliv z mocí, které jim Saddám po desetiletí upíral. Stabilita vlády bude i nadále spočívat v jemném vyvažování sil.

Premiér Núrí Málikí bude muset udržovat vztahy s pobuřujícím šíitským klerikem Muktadou Sadrem a jeho stoupenci, kteří mohou vyprovokovat neklid v jižním Iráku, pokud se budou cítit odstrkováni. Kurdové budou zase očekávat, že si uchovají právo vetovat jakýkoliv návrh, který by mohl narušit kurdskou autonomii v severních provinciích.

A pak jsou zde sunnitští Arabové. Podpora Málikího vlády ze strany hnutí Irakíja, mnohosektářské politické koalice, kterou podporuje většina sunnitů, zůstane otevřenou otázkou. V parlamentních volbách v březnu 2010 získala Irakíja největší počet křesel, avšak její vůdce, bývalý premiér Ajád Aláví, se do své staré funkce nevrátí. Místo toho stane v čele Národní rady pro strategickou politiku, instituce pověřené dohledem na domácí bezpečnost, jejíž pravomoci však zůstávají nejasné.

Šíitský duchovní Muktada Sadr se vrátil do Iráku

Stejně tak není zřejmé, zda Málikí konečně zastaví proces debaasifikace – další významný zdroj napětí. Mnozí šíité trvají na tom, že čistky musí zasáhnout i poslední chapadla někdejší Saddámovy elity, avšak řada sunnitů tvrdí, že skutečným cílem tohoto procesu je zbavit je dobrých míst a politického vlivu.

Dospějí-li sunnité k přesvědčení, že šíité a Kurdové se k nim hodlají chovat jako k občanům druhého řádu, nebudou mít na úspěchu Málikího vlády žádný zájem a mohli by začít prosazovat vlastní politické zájmy jinými prostředky, což by vyvolalo další vlnu sektářského násilí. Ba co hůř, konflikt mezi frakcemi by podkopal další rozvoj postsaddámovské irácké identity. Různé zájmové skupiny v zemi by se pak podobně jako libanonské znesvářené frakce mohly obrátit na vnější prostředníky, aby řešení jejich problémů zprostředkovali oni.

Vlak, který snadno vykolejí

Existují dobré důvody, proč by si Irák neměl v tomto ohledu brát z Libanonu příklad. I v nejlepších dobách se totiž Libanon potýká s politicky nefunkční vládou a armádou operující ve stínu velké militantní organizace ovládané šíity. S výjimkou Íránu si žádný z iráckých sousedů takový model v Iráku nepřeje. Libanonská demokracie totiž často silně připomíná vykolejený vlak a země v posledních letech mnohokrát sklouzla do ozbrojeného konfliktu.

Libanonský premiér Saad Harírí (12. ledna 2010)

Dokážou-li však iráčtí představitelé v brzké době vytvořit dostatečnou stabilitu, aby zkombinovali libanonskou otevřenost a podnikatelskou energii s příjmy plynoucími z rozvoje obrovských ropných rezerv v zemi – kteroužto výhodu jim mohou libanonští představitelé pouze závidět –, mohl by Irák jednoho dne nabídnout občanům sousedních států něco, co sami nemají: nadějný model pro budoucnost.

Ian Bremmer je prezidentem skupiny Eurasia Group a autorem knihy The End of the Free Market: Who Wins the War Between States and Corporations? (Konec volného trhu: Kdo zvítězí ve válce mezi státy a korporacemi?).

Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.


Video