Je to typická situace pro dnešní sociální demokracii. Na jednu stranu sympatické úsilí o úzkostlivou čistotu, na druhou stranu legrační tápání.
Vladimír Špidla už skoro připomíná legendárního "komického Alího", když pořád, před hlavněmi nepřátelských tanků, drmolí: Vše se vyřeší, všechno zvládneme.
Srovnáme-li "mravnostní" problémy pana Papeže například s problémy pánů Kavana nebo Lachnita, vidíme, že vláda i doba se ve vnímání osobní bezúhonnosti posunuly. Vše je také více vidět, když zmizela těžká duchna opoziční smlouvy.
Je určitě správné, že se Špidla a Papež dohodli takto, než aby se kroutili a smažili při neustálém vysvětlování a překřikování opozice. A to i přesto, že doktorský titul Papežův stejně jako právnické renomé jsou nezpochybnitelné. Na rozdíl od jiných, kteří ve svých křeslech ještě sedí.
Na druhou stranu je výběr Rychetského nástupce už skoro stejně trapný jako výběr prezidentského kandidáta ČSSD. Sociálním demokratům chybějí vůdcové a odborníci, kteří by byli schopni nebo ochotni (nejraději obojí) přejmout odpovědnost a neměli osobní problémy.
Soudce Sváček ministerskou důstojnost odmítl. Papež na ni nedosáhl. Představy, že by premiér jmenoval lobbistu Křečka nebo svěřil spravedlnost Grossovi, působí opravdu jako nápady komického Alího.
Špidlovi je proto nepodsouvejme. Jeho křečovitý úsměv, jako před volbou prezidenta, spíše říká: Nikoho nemám, ale věřím si, že to zvládnu. Zatím to většinou nezvládá.
