Stačí se podívat na statistiku. Nejrychleji rostoucím světovým náboženstvím podle počtu konverzí je evangelikalismus – a tento trend jen potrhuje silnou expanzi protestantství v tradičně římskokatolické Latinské Americe. V roce 1900 představovali protestanti pouhá 2,2 procenta latinskoamerické populace, zatímco v roce 2010 jich bylo 16,4 procenta, přičemž růst probíhal převážně na úkor katolíků, jejichž podíl na celkovém počtu obyvatel klesl z 90,4 na 82,3 procenta. Katolická církev tuto konkurenci chápe, ale čelí chronickému nedostatku kněží. V důsledku toho se důležitým prostředkem k udržení věrných stává tvorba světců.
Inaugurace papeže Františka ve Vatikánu (19. března 2013)
Světci jako prostředek boje
Volba latinskoamerického papeže jen odráží předchozí posun v zeměpisném rozložení nových světců. Od počátku dvacátého století – a nejzřetelněji od doby, kdy byl papežem Jan Pavel II. (1978-2005) – ochabuje tradiční převaha Itálie a dalších evropských zemí v počtu svatořečených osob. To se odráží v obou fázích kanonizačního procesu: v beatifikaci (neboli blahoslavení, které je první fází tohoto procesu, a také současným statusem Jana Pavla II.) i v kanonizaci neboli svatořečení. Důvodem tohoto posunu je snaha inspirovat katolíky využíváním národních světců – a tím čelit konkurenci ze strany protestantů, zejména evangelikálů. Tento fenomén je nejzřetelnější v Latinské Americe, ale týká se i Severní Ameriky, Asie a Afriky. A my se domníváme, že jmenování latinskoamerického papeže bylo motivováno stejně – snahou vyrovnat se s rostoucí hrozbou protestantství v tomto regionu.
Sousoší Ronalda Reagana a papeže Jana Pavla II. v gdaňském parku
Myšlenka využívat světce k boji proti evangelikálům v Latinské Americe sahá hluboko do minulosti – mniši doprovázející dobyvačná španělská vojska zaváděli ve všech rodících se komunitách svaté patrony. I s ohledem na přetrvávající nedostatek kněží zapustilo uctívání světců v latinskoamerické kultuře hlubší kořeny než v kultuře evropské.
V roce 1992 označil Jan Pavel II. evangelikálské skupiny v Latinské Americe za „hladové vlky“, kteří „odlákávají latinskoamerické katolíky od římské církve“, a kritizoval „obrovské částky… vynakládané na evangelikálské kampaně obracení na víru, jež se výslovně zaměřují na katolíky“. Jeho obavy z protestantské konkurence v Latinské Americe byly – a dosud jsou – pochopitelné, a to zejména v Brazílii, Chile a Guatemale, které zaznamenaly ostrý nárůst příslušnosti k evangelikálům.
Papež Jan Pavel II. zemřel 2. dubna 2005 v 84 letech. Jeho pohřeb se konal o šest dní později. Do historie se zapsal jako největší shromáždění hlav států mimo OSN a překonal i pohřeb Churchilla a Tita. Na poslední rozloučení s populárním papežem přijelo pět králů, pět královen a nejméně 70 prezidentů a premiérů. V ulicích Vatikánu a Říma smutnily čtyři miliony lidí. (8. dubna 2005)
Jan Pavel II. proces svatořečení dramaticky proměnil. Osobně blahořečil 319 lidí (nemučedníků), oproti pouhým 259 osobám, které blahořečilo 37 předchozích papežů od roku 1585. Kromě toho svatořečil 80 lidí, oproti předchozímu celkovému součtu 165 osob. Vysoký počet světců (44) kanonizovaných během pontifikátu Benedikta XVI. (2005-2013) je pak odrazem velkého množství blahoslavených, které Benediktovi zanechal Jan Pavel II. V rámci tohoto procesu Benedikt XVI. dramaticky zkrátil počet let, které musí blahoslavené osoby čekat, aby postoupily z blahoslavenství ke světství. Například Jan Pavel II. se stal blahoslaveným pouhých šest let po své smrti.
Blahořečení papeže Jana Pavla II. se zúčastnily statisíce věřících.
Kvůli blahořečení byla vyzdvižena rakev s tělem papeže z hrobu a umístěna před hlavní oltář v bazilice svatého Petra.
S ohledem na soutěžení s protestanty se stal klíčovým rysem pontifikátu posledních dvou papežů přesun těžiště zeměpisného rozložení blahoslavených osob mimo tradičně dominantní Evropu. Během pontifikátu Jana Pavla II. a Benedikta XVI. činil podíl (nemučednických) blahořečení v Latinské Americe 10,5 procenta, přičemž na Severní Ameriku připadalo 4,6 procenta na Asii 3,9 a na Afriku 1,9. Podobně se Latinská Amerika podílela na 9,8 procenty (nemučednických) svatořečení, přičemž podíl Severní Ameriky činil 6,6 procent, Asie 4,1 a Afriky 0,8. Tyto podíly je třeba porovnat s pouhou hrstkou osob ze zmíněných regionů, které beatifikovali a kanonizovali předchozí papežové.
Strategické dilema
František v červenci navštíví Brazílii a zúčastní se tam Světového dne mládeže. Objevily se návrhy, aby letos navštívil i další latinskoamerické země včetně rodné Argentiny. Podle Pewova fóra pro náboženství a veřejný život žije v Brazílii největší počet katolíků na světě. Brazílie, Mexiko a Argentina dohromady představují 26 procent všech světových katolíků. Přesto se zdá, že katolíků v Latinské Americe ubývá kvůli klesající porodnosti a obrácení na jinou víru.
Papež František mezi věřícími na vatikánském Svatopetrském náměstí poté, co dosloužil velikonoční bohoslužbu. (31. března 2013)
Kombinace nejvyššího počtu katolíků na světě s poklesem podílu náboženských přívrženců staví Františka před strategické dilema. Buďto se může zaměřit na opětovné získání Latinské Ameriky pro katolickou církev, anebo může dlouhodoběji vsadit na subsaharskou Afriku, kde tempo růstu populace překonává zbytek světa a katolicismus tam dnes nejrychleji sílí. Odkud tedy budou příští světci?
Robert J. Barro je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě a vysoce postaveným členem Hooverova institutu při Stanfordově univerzitě. Rachel M. McClearyová je vysoce postavenou výzkumnou členkou Kennedyho školy státní správy při Harvardově univerzitě a výzkumnou členkou Hooverova institutu při Stanfordově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2013. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka. Titulek a mezititulky jsou redakční.
