„Benedikt XVI. byl ochoten věnovat mi čas během své dovolené; poslední týden v červenci, od pondělka do soboty, hodinu denně. Jak otevřené budou jeho odpovědi, říkal jsem si. Jak zhodnotí svoji dosavadní práci? Jaká předsevzetí ještě má?“ Takto uvažuje Peter Seewald v úvodu knihy, a podobně se zřejmě sám sebe ptal v létě loňského roku, když se v Castel Gandolfu blížil k papežské rezidenci.
Jaký je tedy dojem z oněch tří set šedesáti minut, které papež věnoval rozhovoru? Není to příliš málo a nebudí pak kniha dojem, že jde jen o účelový počin, aby Benedikt XVI. prokázal církvi i světu svoji vstřícnost? Naštěstí ne! Výsledek v žádném směru není povrchním výronem celebrity, k jejímuž komerčnímu image také patří kniha a v ní odhalené ego.
Papež Benedikt XVI. při projížďce po benátských kanálech.
Z osobního života Benedikta XVI. se dozvíme několik kuriozit, například že nemá peněženku, že nikdy místo předepsané sutany neoblékne svetr a ve společnosti své domácnosti (do Papežské rodiny patří čtyři sestry ze společenství Memores Domini a dvě sekretářky) slaví svátky i jmeniny, ale pravidelně sleduje zprávy jen se svými sekretářkami. Také, že akademicky založený myslitel v novém úřadě spolu se soukromím ztratil možnost svobodného kontaktu s někdejšími kolegy, přáteli, blízkými: „Už nelze prostě jet na výlet, navštívit přátele, být jen tak doma, jako dřív v mém domě v Pentlingu, zajít společně s bratrem do města, jít do restaurace, sám se někam podívat, to je samozřejmě ztráta.“ Svoji situaci ovšem nahlíží realisticky a podtón smířlivého humoru zazní nejen zde: „Ale s přibývajícím věkem je člověk stále méně iniciativní, takže i tuto ztrátu nese snadněji.“
Obléknout se „za papeže“ znamená téměř vstoupit do jiné identity, přičemž je nutné, aby si dotyčný zachoval základní rozměr a charakter, pro nějž byl právě on pro tento post vybrán. Že Benedikt XVI. má vědomí této rezonance mezi osobností a funkcí, to je evidentní už třeba z odvahy znovu zavést užívání oslovení „my“, hovoří-li o činech a rozhodnutích papežského stolce, jehož je reprezentantem, a ponechat „já“, které používal jeho předchůdce, výhradně pro případ, když mluví o vztazích či postojích osobních.
Knižní rozhovor s Benediktem XVI. rozvrhl Peter Seewald do tří částí: Znamení doby, Pontifikát a Kam kráčíme? Každá z nich má šest podkapitol, přičemž první dva oddíly krouží kolem podobných problémů – pozice papežského úřadu v současném světě, problémy zneužívání, podmínky ekumenismu, sektářské „výstřelky“ uvnitř katolické církve nebo stanoviště katolíků v globalizovaném světě. Poslední část je stručným náhledem do vizí, pokud si je muž suverénně i pokorně spoléhající na „milého Boha“ může dovolit.
Benedikt XVI. hovoří s posádkou raketoplánu Endeavour (21. května 2011)
O knizeBenedikt XVI.: Světlo světa. Papež, církev a znamení doby Rozhovor s Peterem Seewaldem Překlad Daniela Blahutková. Nakladatelství Barrister & Principal, Brno 2011, 208 stran, doporučená cena 245 korun. |
Samozřejmě: krátká doba, po niž byl dialog Seewald – Benedikt XVI. veden, dovoluje jen obecnější pohled. Z odpovědí tak je občas víc cítit „oficiální stanovisko“ než svébytný názor. Někdy se papež brání s tím, že „to by bylo na podrobnější debatu“. Naléhá-li dotazující, přece však je schopen v několika větách podat koncentrovanou a jasnou odpověď. A tak celkový obraz není překvapivý. Popravdě: to jsme ani nečekali. Joseph Ratzinger ani v roli Benedikta XVI. neotevírá „třinácté komnaty“ – ani vlastní, ani církevní. Tak jako neměří svůj osobní čas, ale smiřuje se s tím, co přijde tehdy, když to přijde, podobně tento dnes čtyřiaosmdesátiletý pontifex prezentuje koráb, který jako jeho dvoustý šedesátý pátý kormidelník v pořadí, řídí. Říká o sobě: „Mystik nejsem.“ Neprorokuje tedy a zřejmě si nedělá zbytečné iluze či marné naděje. Posilován je jistě výrazným bonusem modlitby. A pokud budeme skrze jeho osobnost měřit jeho úřad i církev, pak vzezření, které mu dává, a pojem, jímž ho lze vystihnout zní: stabilita.
