Termín „panny pod přísahou“ se používá na Balkáně pro ženy, které se rozhodly po zbytek života vystupovat jako muži. Nejde však o transsexualitu. Jde o pozůstatek tradice, podle níž, pokud v rodině chyběl mužský následovník, se stávalo, že mužskou roli převzala některá z dcer. Jak nejvíc to šlo.
Stana Cerovičová se narodila v roce 1936 jako nejmladší dcera do rodiny s pěti dalšími dívkami a dvěma chlapci. Ti však brzo zemřeli. Stana, ještě coby malé dítě, slíbila otci, že se nikdy nevdá a že do konce života převezme starost o celou rodinu. A pak se po zbytek života identifikovala s muži.
Už v pěti se dala na kouření. V sedmi začala pracovat na poli. Otec ji naučil střílet z pušky. Jakmile dospěla, oblékala se jako muž (podle toho vypadal i její účes - byla nakrátko ostřihaná) a měla práva, která jiné ženy neměly - směla nosit zbraň a poklábosit si v místní kavárně. Nikdy nemusela prát - takovou práci za ni dělaly sestry. Celý život byla pro rodinu i vesnici mužem.
V osmdesáti letech ji však opustily síly. Poté, co ji zranila kráva, byla přinucena prodat většinu dobytka patřícího rodině.
Tradice „panen pod přísahou“ zakořenila už ve středověku na západním Balkáně, především v horách Černé Hory, severní Albánie a jižního Kosova, ale i na některých ostrovech v Dalmácii. Ženy si často měnily i jména na mužská - jako například Sokol Zmajli, jedna z těch, které dodnes žijí na albánském severu.
A tam zřejmě tradice také skončí - všude jinde již doslova vymřela a v Černé Hoře podle všeho skončí v domově pro přestárlé.
Směly nosit zbraň i zabíjet
Podle listu The Guardian, který příběh černohorské „panny pod přísahou“ popsal, jde o vymírající ukázku patriarchální společnosti, v níž je pro dívku či ženu vlastně ctí stát se součástí mužské společnosti - s více právy a svobodami.
Podle řady odborníků je to však příliš zjednodušující vysvětlení a společnost na západním Balkáně byla v mnoha ohledech spíše matriarchální. Podle kodexu (Kanúnu), který platil v severní Albánii a přilehlých oblastech, například ženy coby nositelky života nesměly být zabity, znásilněny, mučeny či bity, dokonce ani psychicky týrány. Muž byl povinen zajistit své ženě takové podmínky, aby si nemohla stěžovat. A taky se postarat o krevní mstu, byla-li poškozena čest rodu či rodiny.
Drane Markgjoniová, jedna z posledních panen pod přísahou v severní Albánii. (9. 3. 2009)
Problém krevní msty přitom podle albánských zdrojů hrál velkou roli i v případě „panen pod přísahou“. Mnohokrát totiž byli v rámci krevní msty v rodině vybiti všichni muži. Ženy nesměly nosit zbraň a bojovat. Pokud se však staly „pannami pod přísahou“, mohly ji nosit a zabíjet.
Paradoxní podle albánských odborníků bylo, že zároveň ony samy nesměly být zabity. I přes převzetí mužské role měly schopnost rodit - a na to dál platilo místní přikázání: Nezabiješ.
Podívejte se na reportáž o životě Stany Cerovičové:
