Seděl jsem v umakartové místnosti.
Policista ťukal jedním prstem do zastaralého stroje a říkal: My se každým takovým udáním musíme zabývat ze zákona. My víme, že vy si děláte legraci, ale oni to nevědí. Tak mi prosím řekněte, že jste si dělal legraci a my to odložíme. Vždy to trvalo asi hodinu.
V tom ovšem podobnost s paní Bobošíkovou končí. Narozdíl od těch mých, byli její policisté buď opravdu přihloupí, nebo se při šestihodinovém výslechu popásali nad tím, se mohou bavit se slavnou Bobo.
V tom by jim jednou provždy mělo být zamezeno, i když se nakonec vlastně, krom ztraceného času, zdánlivě tolik neděje. Přiblblé zákony o různých hanobeních nechť jsou zrušeny!
