"Chystáme protiúder. Vaše buňka byla zasažena střepinami. Jsem rád, že jste nešli spát. Vítejte do války," dodává.
Byli jsme na velitelství asi sto metrů od místa výbuchu. Ozval se zlověstný sykot a ohlušující exploze, která rozmetala do okolí smršť smrtících šrapnelů, z nichž několik proletělo naším dočasným domovem.
Válka, o které mluví kapitán James, nemá pravidla. Pokud v obrněných autech vjedete na bojiště, hned zjistíte, že z hollywoodských filmů se nedozvíte nic o strachu. Zato platí, že elitní válečníci opravdu mají rádi žvýkací tabák a jsou skvělí společníci s hřmotným smíchem.
"Přijeďte za půl roku. To už budou v Abu Ghuraib všichni lumpové za mřížemi nebo budou mrtví," říká plukovník Tim Ryan, který má na starosti čtvrť Bagdádu, považovanou za jednu z nejpekelnějších částí celého Iráku.
V ruce má změť střepin, které jeho muži vylovili z kráteru po dopadu rakety a vyloupali z obytné buňky. Z té buňky, kterou nám vojáci dali k dispozici a my v ní nakonec pod zdmi protrhanými střepinami spali, útok neútok.
Partyzánská raketa nikdy podruhé nepadne na stejné místo, to je zákon války, říkají.
Právě ze čtvrti Abu Ghuraib tu raketu někdo odpálil. Pro plukovníka Ryana to je ovšem jen drobný detail z předchozího dne.
Brzy ráno zabil granát amerického vojáka, odpoledne byl na smutečním obřadu za dalšího KIA (killed in action, zabit v akci) a mezitím přijal bezpočet zpráv o nastražených náložích, přestřelkách, zraněných. A ve dvě hodiny ráno vyrazí na noční razii.
Američtí placení špehové udali několik podezřelých. Překvapí je ve spánku. Pokud budou odporovat, budou střílet a nebudou klást otázky.
Ještě jsme nezažili den bez útoku
"Ještě jsme nezažili den, kdy by na nás tady někdo nezaútočil. Nyní se nás snaží vyprovokovat, krve přibývá, ale my zvítězíme," dodává Ryan. Stále vypadá dokonale oholený, dokonale klidný, vždy je - válka neválka - připravený bavit se o jízdě na koni, neboť doma v USA má dokonce dva.
"Vítejte v Abu Ghuraib," říká kapitán Arron Munz, pevně svírá hlaveň samopalu a tlustým neprůstřelným sklem obrněného vozu hledí na nízké domy, zelená políčka i prašné cesty jedné z nejdivočejších částí Iráku.
A také hledí na obrazovku počítače, na níž může sledovat každý detail nepřetržité bitvy. Světle modré políčko jsme my. Červené políčko, které se objevilo v levé části obrazovky, je nepřátelská nálož, kterou právě objevil konvoj tanků několik kilometrů od nás.
"Jsou to miláčci, stále stejná místa," říká ranger Munz. Těmi miláčky myslí nepřátele, samozřejmě. Potřebujete neprůstřelnou vestu, helmu, špunty do uší (aby exploze neprorazila bubínky) a kvalitní brýle (aby chránily oči před tříštícím se sklem). Vojáci řeknou několik pravidel, například: "Když to koupíš, zůstaň v autě, dojdeme si pro tebe."
Kolona osmi obrněných vozů vjíždí do "pekelné zóny", 28 Američanů, osm kulometů, tři Češi, pár tlumočníků. Obrněncem proplouvají mračna dusivého prachu, praží do něj slunce, střelec Keith Campbell z otevřené střechy kulometem skenuje okolí a ve vzduchu je cítit žvýkací tabák.
Kapitán Munz po očku sleduje digitální mapu bojiště. Vypadá jako nudná počítačová hra. Osm vozidel znázorňuje osm modrých koleček a poblíž s hrůznou pravidelností vyskakují kolečka červená - po domácku vyrobené nálože. Často to bývá střela do tanku, kterou útočníci zakopou do země a připevní k ní roznětku.
To odpoledne jich na monitoru kapitána Munze naskákalo pět. "Když jsem měl naposledy hosty jako vy, bouchlo to poblíž," směje se Munz, a je to žert, i když se to stalo, a vy nemůžete říci nic jiného než: "Můžeme se bez toho dnes obejít."
Není snadné popsat jejich smysl pro humor, neboť je válečný, tedy upřímný i šibeniční zároveň. "Na jedné cestě je hrozná mulda. Můj střelec pořád nadává řidiči, že jezdí jak blázen a že musí zpomalit," vypráví seržant John Sczerby.
"No a my jedeme, řidič to strašně kalí a pak si vzpomene, sakra, mulda, a strašně přibrzdí. V tu chvílí před námi proletí střela. Kdyby si nevzpomněl a nepřibrzdil, jsme mrtví," popisuje seržant s hurónským smíchem událost starou pět dní.
Nálož odpálená na dálku je minula o půl metru. "Já pak zařval: Minuls, hajzle! A jeli jsme dál. Řidič je fakt dobrej. A tu svini příště sejmu," dodává Sczerby.
"Děkujeme bohu, že neumějí střílet."
Po několika dnech s americkými vojáky pochopíte, že jejich chlapácké hrdinské historky nejsou přitažené za vlasy. Mnohokrát za den uslyšíte: "Děkujeme bohu, že ti pitomci neumějí střílet."
Nebo: "Když se střílí, pane, vrátí se jen jeden, je to jednoduché," říká desátník Justin Foarte, který před několika dny zastřelil útočníka s granátometem. "A já se chci vždycky vrátit, proto střílím rychleji než oni."
Nebo jiná historka: "Přes noční optiku vidíme chlapa s granátometem. Říkáme si: Míří na nás, zabijeme ho. Jenže pak vidíme, že ten hňup ho drží naopak, že míří za sebe. Tak jsme ho nechali. Zabil se sám."
Kolona kapitána Munze se řítí městem, on sleduje nízké domy za oknem i obrazovku počítače, plive žvýkací tabák do plechovky a na půl ucha poslouchá kvílení vysílačky popisující situaci na bojišti:
"Skupina protikoaličních sil se přesunuje z trhu do centra... Další nálože byly nalezeny na Abu Ghuraib... Ve Fallúdži se ozbrojenci snaží připravit past na vojáky... Konvoj byl zasažen palbou z RPG... Situace se vyostřuje..." "Stát!" velí kapitán Munez a kolona se zarazí.
Jsme stále v Abu Ghuraib, v "pekelné čtvrti". Jiná patrola právě zatkla dva podezřelé. Jeden z nich měl u sebe revolver, druhý alarm do auta, tedy malou vysílačku a krabičku, z níž vede mnoho drátů.
"S tímhle dokáže vyhodit do povětří tank, stačí to napojit na granát," říká kapitán Munz. Faruk, muž s vysílačkou, sedí na asfaltu, ruce svázané plastikovými pouty. Usmívá se, ale v jeho očích je vidět čistou nenávist.
Kapitán Munz prohledává auto, jeho muži pátrají po stopách výbušnin, tank téměř nehlučně otáčí hlavní tam a zpátky. Střelec ve věži má nepochybně prst na spoušti. Američané v této části města nejdříve střílejí, teprve pak pokládají otázky. Oba zajatci nakonec získají svobodu.
Mladík s pistolí má průkaz irácké policie, alarm je málo na to, aby Faruk skončil ve vězení, i když ta černá krabička opravdu nejspíš měla odpálit tankový granát pod americkým obrněným autem. Tank připravený k palbě stále zaměřuje domy v okolí, kapitán Munz sedá zpět do auta.
"Musíme porazit ty pravé. A zároveň získat srdce těch ostatních," říká. "Pokud to dokážeme, zvítězíme," dodává. Naše kolona míří vpřed. Červených bodů označujících na monitoru počítače nálože znovu přibylo.
