Podstatné však zůstalo, důvod, proč estetik Květoslav Chvatík nazval Jiřího Kratochvila "pánem příběhů". Totiž že právě příběh mu slouží, jako "základní orientace v chaosu lidské existence".
Jste český spisovatel… nebo moravský?
Jsem český spisovatel a Brňan a Moravan a Čech a Evropan.
Prožil jste šťastné dětství?
Dramatické. Narodil jsem se do druhého válečného roku, sice v Brně, ve funkcionalistickém Šilhanově sanatoriu architekta Víška, ale žili jsme pak v malé jihomoravské vesničce Lukovany, kde moji rodiče prožili koncem války hodně krušné chvíle. Hned po válce jsme se přestěhovali do Brna, k rodičům mé máti. Mělo to ovšem tu závadu, že dům patřil Němcům a ti pak skončili v "divokém odsunu". A co hůř, takhle odvlekli i mou babičku a dědečka. Babička, původem sudetská Němka, vychovávala mou máti jako Češku a dědeček ani nebyl Němec, nýbrž Ukrajinec. Ale tady chválabohu zasáhl můj otec. Takže prarodiče se směli vrátit ze sběrného tábora u Mikulova. Načež následovaly necelé tři relativně klidné a šťastné roky mého dětství v Žabovřeskách, té nejkrásnější brněnské čtvrti. Po komunistickém převratu jsme se přestěhovali do domu na Běhounské ulici, který hraje významnou roli v několika mých románech co bezmála jakýsi Dům Usherů. Když otec emigroval, bylo mi jedenáct roků, byl jsem nejstarší ze tří synů. A tehdy zřejmě skončilo mé dětství.
Jak jste prožíval otcův odchod? Bylo možné zůstat s ním v kontaktu?
Otec s námi nežil už od mých devíti let, jen se občas objevil. Byla to pro mě pohroma, k níž se bezprostředně po jeho odchodu přidal dohled Státní bezpečnosti, která k nám pak soustavně lezla jak kuny do kurníku. Těhotnou maminku tahali k výslechům, takže krátce poté, co se narodil můj nejmladší bratr, skončila na nějaký čas na psychiatrické klinice. Korespondenční kontakt s otcem jsem navázal až v šedesátých letech, ale to jsem samozřejmě věděl, že to, co otci píšu, nečte jenom on. Byli jsme stále pod "kuratelou".
Mohl chlapec vašeho věku vycítit změnu společenských poměrů mezi lety 1945-1948?
Ani ne. Jako vlče jsem jezdil s otcem, náčelníkem Junáka, na poslední veliké skautské tábory, živě si pamatuju tábor na Šumavě s dlouhými pochody, nádhernými táboráky a polními mšemi, které sloužil skaut-kněz páter Surý. Otec se přátelil s Foglarem a dalšími významnými osobnostmi našeho i zahraničního skautingu. V roce 1948 nám školní rozhlas zvěstoval vítězství pracujícího lidu. Já tenkrát tomu oznámení asi nevěnoval žádnou pozornost, jenže krátce poté začal mít otec stále vážnější potíže. Byl totiž synem katolického, novotomistického filozofa. Dědeček už sice nežil, zemřel ještě za války, ale především jeho zásluhou měli Kratochvilovi už trvale jméno mezi katolickými intelektuály, kněžími a u tehdejších lidovců. A tak se na nás začala obracet pozornost Státní bezpečnosti, a to už jsem si změnu poměrů konečně začal uvědomovat.
Jiří Kratochvil u jedné z dominant Brna - domu U Čtyř mamlasů
Fakta o autorovi - INarodil se 4. ledna 1940 v Brně. Povídky, recenze a eseje otiskoval od roku 1964 v literárních periodikách a spolupracoval s brněnským studiem Čs. rozhlasu. V 70. a 80. letech přispíval do samizdatových a exilových periodik a příležitostných sborníků. Vydání Kratochvilova povídkového díla Případ s Chatnoirem v nakladatelství Blok bylo roku 1971 zakázáno, výbor z povídek Případ nevhodně umístěné šance vyšel 1978 v samizdatové edici Petlice, ve strojopisných opisech byly šířeny prózy Medvědí román (1985) a Uprostřed nocí zpěv (1989). Kratochvilovy prozaické knihy vydané po roce 1989: Medvědí román (1990); Uprostřed nocí zpěv (1992); Orfeus z Kénigu (1994); Má lásko, Postmoderno (1994); Avion (1995); Siamský příběh (1996); Nesmrtelný příběh aneb Život Soni Trocké-Sammlerové čili Román karneval (1997); Noční tango aneb Román jednoho léta z konce století (1999); Urmedvěd (1999); Truchlivý Bůh (2000); Brno nostalgické i ironické (2001); Lehni, bestie! (2002); Lady Carneval (2004); Sklípkan, Herec (2006); Brněnské povídky (2007); Slib (2009); Femme fatale (2010). Zdroj: Slovník české literatury po roce 1945 |
Váš otec emigroval v roce 1951. Co tomu předcházelo?
Můj otec byl mimo jiné i velký dobrodruh, vůbec frajer, pro ženy mimořádně charismatická osobnost, což velice trápilo moji máti. Na počátku padesátých let se narodil nejen můj nejmladší bratr, ale taky má nevlastní sestra. V té době už pracoval na nějakém statku na Šumavě, a byl už zapojen do odboje. Byl jedním z převaděčů. Když se rozhodl odejít, to už mu šlo o život. Ale taky si tím odchodem, myslím si, řešil své milostné komplikace. Odešel s úmyslem vrátit se s americkou armádou osvobozující Československo z komunistické totality.
Ovšem v roce 1956, když Američané nepřišli na pomoc budapešťskému povstání, opustil USA Army a vrátil se do Evropy. Ve Stuttgartu přednášel etologii, podnikal badatelské výpravy do Afriky, psal knížky o zvířatech, přátelil se s Konradem Lorenzem, byl náčelníkem exilového skautingu, angažoval se v organizaci exilového školství. V roce 2001 obdržel (už in memoriam) státní vyznamenání Za zásluhy o stát.
Kdy vás potkalo psaní?
Odvažuju se tvrdit, že mé vstupování do literatury mělo tři etapy. Ta třetí začala, když mi bylo čtyřiadvacet. V Plameni mi otiskli několik povídek. Redaktorka Alena Santarová, dcera Vladislava Vančury, mi napsala nadšený dopis. Právě jsem opožděně končil fakultu, a protože jsem věděl, že mi hrozí kantořina, rozjel jsem se hned po státnicích do Prahy a navštívil redakci. Měli o mě zájem, mohl jsem nastoupit co redakční elév s podmínkou, že se smířím s maličkým platem a budu mít kde bydlet. Když mi publikovali povídky, o nic nešlo, byla polovina "zlatých šedesátých" a nové autory nikdo nekádroval. Jenže když mě chtěli přijmout do redakce, zřejmě museli provést hloubkovou sondáž a dovedu si představit, jak je vyděsilo, že jsem synem politicky angažovaného emigranta a synovcem redaktora Svobodné Evropy. Už se mi neozvali.
Za druhou etapu mého vstupování do literatury považuji zvláštní zážitek, který jsem měl v šesté třídě. Psal jsem tehdy kovbojky a indiánky, které kluci nejen čítávali pod lavicí, ale dokonce si je opisovali. Měl jsem pak z toho ve škole nepříjemnosti, ale učitelka češtiny se mě zastala a já jí za odměnu napsal svůj první pokus o skutečný literární text, povídku o atentátu na Abrahama Lincolna. Prohlásila mě za budoucího spisovatele a povídku pak četla ve vedlejších třídách.
Atentát na amerického prezidenta Abrahama Lincolna
A první etapa? Ještě dříve než jsem začal kovbojky psát, jsem je spontánně vyprávěl. A tak počátek svého příběhu prozaika si situuju do sanatoria na zámku v Bludově, kde jsem byl co rekonvalescent po těžkém záškrtu, tedy ve svých devíti nebo deseti letech. Vyprávěl jsem tam od rána do večera, obklopen smečkou posluchačů. A živě si vzpomínám, že když jsem si chtěl promyslet nějakou zápletku, musel jsem se zavřít na záchod a houf kluků netrpělivě čekal, až se zas objevím. Personál sanatoria to vítal, protože jsem tak kluky udržoval v jakémsi "hypnotickém stavu" a nebyly s nimi kázeňské problémy. Byl to vlastně můj nejhektičtější spisovatelský čas. A většinu toho, co dnes vím o literárním řemesle, jsem objevil právě při tomto nekonečném vyprávění a právě v přímém kontaktu s posluchači. Tak jsem se například už tenkrát naučil užívat hru s vyprávěním a ověřil si působivost konkrétního detailu a pohrával si s variováním příběhů. Celé mé psaní je vlastně jen neutuchajícím steskem po tom dávném klukovském vyprávění.
Absolvoval jste gymnázium a dostal se na vysokou školu. Nebyla to od "vládnoucí strany" nějaká podezřelá nepozornost?
Po několika marných pokusech se mi podařilo dostat na jedenáctiletku v Brně na Antonínské. Ale neřekl bych, že to byla nepozornost, naopak, že "neviditelná ruka" Státní bezpečnosti mě tam nakonec záměrně přivedla. To jsem pochopil až v devadesátých letech, kdy jsem se dozvěděl, že jedna z mých spolužaček tam byla "přivedena" zřejmě ze stejného důvodu. Její oba rodiče byli v kriminále z politických důvodů. Byla to totiž třída s rozšířenou výukou ruštiny, plná dětí prominentů, například syn spisovatele Trýba, syn profesora Herčíka, synové slavných architektů Pořísky a Poláška. Prostě do třídy dětí ze spolehlivých rodin přišly na převýchovu dvě děti "nezdárných rodičů".
S přijetím na vysokou školu to bylo podobné?
Z prvního přijímacího pohovoru jsem byl vyhozen. Abych si vylepšil kádrový posudek, nastoupil jsem na brigádu v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Sbíječkou jsem vytloukal strusku z odstavených pecí. Ale rychle jsem přišel k úrazu, takže si mě tam moc neužili. Kousek žhavé strusky mi spadl do těch speciálních dřeváků, s kterými nás posílali do pecí. Celá desetiletí jsem měl na noze jizvu.
Uplynul rok a moje máti se rozjela do Prahy na ministerstvo školství, kde argumentovala tím, že děti by neměly trpět za otce. Nepochodila. Ale zasáhl profesor Ferdinand Stiebitz, překladatel Sofokla a Aristofana, který se zřejmě dobře znal s mým dědečkem, Josefem Kratochvilem, novotomistickým filozofem. Profesor Stiebitz se obrátil na rektora, jímž byl tehdy František Trávníček, a protože ten si ho zřejmě velice vážil, nařídil, abych byl přijat. Rozhodující roli při mém přijetí na fakultu sehrála tedy paradoxně "křesťanská protekce".
Jak konkrétně vás totalitní režim poznamenal?
Už nikdy se mi nepodaří zbavit se pocitu, že jsem občanem druhé kategorie. Měl jsem v tom čase zážitek totality jako pasti. Výrazně jsem cítil svou odlišnost od ostatních lidí a vnímal nebezpečí, které mě obklopuje. Po sovětské okupaci se to všechno znova naplno vrátilo, nebyl jsem schopen souvisle mluvit, koktal jsem a v úzkostných situacích jsem ze sebe nedostal slovo.
21. srpen 1968 v Brně
Kdy to skončilo?
Kdy jsem zas byl schopen mluvit? Dnes už bezpečně vím, že rozhodl román Uprostřed nocí zpěv, kde jsem si přetvořil tu zlou skutečnost z dětství, dal jsem jí estetickou a snad i jakousi magickou formu.
Řekl jste, že psaní je steskem po vašem klukovském vyprávění. Je to únik do fantazie?
Realita vstupuje do mé fantazie a chtě nechtě se jí podřizuje. Já se totiž dívám na všechno v sobě a kolem sebe jako na materiál použitelný v příbězích. Naučil jsem se tak dívat i na svou komičnost. Nejjednodušší příklad: jdu v zimě po ulici, uklouznu, spadnu, je to bolestivé a trapné, ale už když padám, vím, že tomu pádu musím věnovat spisovatelskou pozornost, ano, že si ho musím důkladně odpozorovat a uložit do krabice, kde už mám těch pádů více, a třeba se mi bude jednou hoditi. A to se týká i světa kolem. Já si totiž docela snadno dokážu vymyslet příběh, ba řekl bych, že příběhy ve mně běhají jak divocí králíci, ale sugestivní detaily ze skutečnosti si vymyslet nedokážu, ty musím někde nasbírat. Ano, cítím se víc doma ve svém virtuálním světě.
Isaac Babel nejspíš v roce 1936 či 1937
J. V. Stalin a Maxim Gorkij v roce 1931
Které literární vzory vás ovlivnily?
Pro příklad zůstanu jen u tří velkých B: Babela, Borgese, Bunina. Babela mám rád pro jeho sugestivní konkrétnost, jak ten umí pracovat s detaily! Borgese zas pro jeho nádherné konstrukce, jak ten umí stvořit neexistující autory, jejich díla i světy! Bunin? Talent krásný jak matné stříbro, řekl o něm kdysi Gorkij. Když jsem ve svých osmnácti letech poprvé četl Buninovy povídky, už tehdy mi došlo, že tohle matné stříbro si ponesu s sebou po celý život. A všimněte si, všechna tři B jsou povídkáři. Ostatně i z Hemingwaye a Nabokova mám nejraději povídky.
Ernest Hemingway
Ale nejsilnější vliv má na mě přece jenom česká literatura, jmenovitě dva její současní autoři, Ivan Vyskočil a Milan Kundera. Totiž způsob, jak Vyskočil a Kundera vyprávějí. Spojuje je hra s tématem, s vyprávěním a nakonec i hra se čtenáři. Ale hra v jejich případě neznamená něco zlehčujícího, vždycky jsou to weinerovské "hry doopravdy". Ivanu Vyskočilovi jsem už připsal dvě své knížky. A má novela Truchlivý Bůh je zas hold Milanu Kunderovi.
Po vysoké škole jste začal učit. Kam jste nastoupil a jak pokračovala vaše literární činnost?
Po prvních pokusech v Plameni jsem "přeběhl" do Hosta do domu a tam si mě co autora podrželi, až do likvidace redakce v roce 1970. V roce 1965 jsem nastoupil na umístěnku do odborného učiliště v Dobrušce. Učil jsem tam budoucí soustružníky a frézaře, byl jsem tam jediný vysokoškolák, ti ostatní byli dílenští mistři s pedagogickým kurzem, a s výukou češtiny se tam moc nepočítalo. Pak jsem měl konflikt s ředitelem, fanatickým straníkem, a jednou provždy jsem dezertoval z kantořiny.
Následně jsem se doslova protloukal, typický fluktuant: dělník v tiskárně, pak krátce korektor, půl roku v brněnském rozhlase při inventarizaci tamější knihovny, přičemž jsem zároveň psal rozhlasové pořady a taky fejetony a povídky a literární kritiku pro Hosta do domu.
Rok 1968 jsem prožil jako apolitický nadšenec. Z 21. srpna si pamatuju, že jsem se rozběhl do redakce Hosta do domu a z okna viděl obrněné vozy na Komenského náměstí. Ale ta opravdová hrůza na mě padla až o rok později, teprve až jsem při prvním srpnovém výročí zažil milicionáře střílející do demonstrantů. Na ulici, kde jsem tenkrát bydlel, na Orlí, byl zastřelen Stanislav Valehrach a před kinem Scala osmnáctiletá Danuše Muzikářová. Tehdy jsem nabyl jistoty, že žijem už jen ve velkém koncentráku.
Jiří Kratochvil
O autorovi - IIKratochvilovu tvorbu prozaickou doplňují fejetony, divadelní a především rozhlasové hry (shrnuté v souborech Slepecká cvičení a Hry a sny) a eseje o literatuře. Autor získal za své dílo řadu ocenění: Cenu Toma Stopparda (1991), Cenu Křepelek (1993), Cenu českých knihkupců a Literárních novin (1993) Cenu Egona Hostovského (1995), Cenu Karla Čapka (1998), Cenu Jaroslava Seiferta (1999), Cenu města Brna (2000) a Cenu Společnosti pro vědu a umění (2004). O jeho díle vyšly dvě knižní studie: Květoslav Chvatík: Pán příběhů – prozaik Jiří Kratochvil (2008); Blanka Kostřicová: Románový cyklus Jiřího Kratochvila (2008). |
Jaké to bylo psát, když už jste tušil, že možnost publikování ztratíte?
Začal jsem psát jen sám pro sebe. Zvláštní zkušenost, při níž musí člověk najít jiný důvod k psaní než je publikování a honoráře, i jiný důvod než mé dávné klukovské publikum. Když ho mám teď vyslovit jedním slovem, tak: příběh. Příběh jako ta nejzákladnější orientace v úzkostném chaosu lidské existence.
Pomohl vám příběh v nějaké konkrétní situaci?
Všechno zlé, co jsem si kdy absolvoval, jsem si ve svých románech postupně přetvořil v groteskní příběhy. A tak jsem k tomu získal odstup, nadhled, vylovil jsem to z úzkostného chaosu jako to, čemu Nabokov říká estetické blaho. Milan Jungmann napsal v recenzi, že jsem první, kdo vylíčil domovní prohlídku jako bezmála humornou, groteskní situaci.
Léta sedmdesátá a osmdesátá by v normálních poměrech pro vás byla zřejmě tvůrčím vrcholem. Jaká byla vaše "normalizace"?
Ano, mezi třicítkou a padesátkou, to bývají vždy léta nejproduktivnější. Já v tom dvacetiletí nemohl publikovat, má první knížka, dokončená v roce 1969, už nesměla vyjít, a na počátku sedmdesátých let jsem se octl v naprosté izolaci, v Šakvicích jako dělník v Hutních montážích a pak v Moravském Krumlově jako hlídač v drůbežárně, vzdálen všech kontaktů s oficiální i disidentskou kulturou. Byla to zlá léta, ale přitom vůbec ne marná, naopak, považuji je za nejdůležitější ve svém životě. Byla mi totiž dána šance porozumět tomu, čím pro mě je literatura, možností porozumět sobě a světu kolem. V osmdesátých letech jsem pak dokonce na čas vystoupil ze své samotářské introverze a prožil, jak tomu dnes říkám, své společensky nejaktivnější životní období setkáním s mnoha mimořádnými osobnostmi.
Na konci osmdesátých let jsem se znova setkal tváří v tvář se Státní bezpečností, a zjistil ke svému překvapení, že to trauma z dětství najednou vzalo za své. A v tom čase jsem taky napsal své dva nejdůležitější romány, Medvědí román a Uprostřed nocí zpěv.
Nezkoušel jste pootevřít dveře "oficiální" kultury?
Neušel jsem zlému pokušení. Když se v roce 1972 při brněnské pobočce Svazu spisovatelů zakládal jakýsi klub mladých autorů, vzpomněli si na mě. Věděl jsem, že tam nepatřím, ale zvědavost mi nedala. A když se pak účastníkům té "seance" podával oběd, zvedl jsem se, protože to už bych cítil jako závazek. Spisovatel Zdeněk Pluhař, mě zaskočil tím, že mi řekl, abych neházel flintu do žita, že mé psaní je sice teď právě nežádoucí, ale že se to časem změní. Schůzky na Dobříši jsem se už ale nezúčastnil.
Jenže pokušení zapustilo kořínek. A tak jsem udělal to, za co se budu už navždy stydět a z čeho jsem se už "vyzpovídal" ve svých dvou románech: rozhodl jsem se totiž, že vstoupím do SSM, abych si vylepšil kádrový posudek. Ale jelikož se přijímací řízení chvilku vleklo, dostal jsem chválabohu příležitost z toho zavčas vycouvat. Od té chvíle už bezpečně vím, že úspěch a honorář je pro mě až na druhém místě, na prvním je ta posedlost vytvářet příběhy. A například taky své soukromé estetické blaho nadřazuji úspěchům a honorářům.
Publikovat pod cizím jménem jste nezkusil?
To bylo ovšem něco naprosto jiného. Dostal jsem totiž nápad, jak si vystřelit z oficiální literatury, totiž vyzkoušet si, co mě odedávna fascinovalo: mystifikační hru. Kamarádka Věra Kyprová mi poskytla "pokrývačské" jméno a tak jsem publikoval v Mladém světě, Rovnosti a Světě práce "milostnou dívčí poezii", jen několik básniček, ale s úmyslem přivést do oficiální poezie "exaltovanou adolescentku vybuchující v prudkých milostných poryvech". Ale přišel jsem s tím nápadem až ke konci sedmdesátých let a tak mi do toho vpadla Charta 77 a mně se pak protivilo publikovat naprosto cokoliv v tisku sloužícím útokům na Chartu. Ale koncem sedmdesátých let jsem v Brně provozoval "bytové divadlo", dokonce jednou s účastí Ivana Vyskočila.
Ivan Vyskočil
A vaše samizdatové publikování?
To už jsem byl taky v kontaktu s Vaculíkovou edicí Petlice a v roce 1978 mi tam vyšla povídková prvotina. A pak jsem se pustil do svého prvního románu. Od poloviny osmdesátých let jsem byl přizván k pravidelné účasti na tzv. kvartálech, na čemž měl zásluhu můj esej Literatura teď, který vzbudil zájem v kruzích kolem samizdatového časopisu Obsah, kde byl poprvé "publikován" rozsáhlý esej o tom, že stranou literatury zinstitucionalizované byli i u nás vždy autoři nesdružující se pod žádnými prapory, nemluvící k národu, ale jen k jedinci, jen ke svobodné lidské individualitě. Esej pak převzalo i samizdatové Vokno a vysílal se na Svobodné Evropě.
Co byly "kvartály"?
Schůzky v bytech zakázaných spisovatelů, Vaculíka, Klímy, Kriseové, Pecky a dalších, a jednou za rok, vždy v září, na Havlově Hrádečku. Má účast v literárním disentu patří k nejbáječnějším zážitkům mého života. Já samotářský introvert jsem žil v časech své zakázanosti tím nejspolečenštějším životem.
O jakých tématech jste diskutovali?
Samozřejmě politických. Tady měl hlavní slovo Milan Šimečka starší, který nás povzbuzoval optimistickými politickými prognózami, tak jsme už v roce 1987 jeho zásluhou věděli, že Havel bude už brzo prezidentem. Václav Havel mluvil tenkrát především o praktických záležitostech a jen občas se Miroslavu Červenkovi podařilo zavést taky řeč k literatuře. Ale skoro vždycky přiměl Ludvík Vaculík účastníky ke zpěvu lidovek. Výjimečně jsme taky zajížděli do Bratislavy, za Miro Kusým, a do Štiavnických vrchů za Ivanem Kadlečíkem.
Ludvík Vaculík, Lenka Procházková a Iva Kotrlá (vpravo) s tříletou Aňou Kotrlou v roce 1987
Měla o vás v té době stále zájem StB?
Nedali mi o sobě vědět až do roku 1989 , kdy si mě pozvali do své brněnské centrály na tehdejší Leninově ulici. To už jsem několik let publikoval v samizdatových a exilových časopisech a podepsal jsem Několik vět a petice proti věznění Havla a Magora a se svou ženou taky prohlášení Charty 77. Nevím, jak bych při výslechu dopadl, kdyby si mě tam zavolali o deset let dřív. Ale teď už byla situace naprosto jiná a já už věděl, že nemusím na otázky odpovídat. Vyslechli mě a pustili, nenásledoval žádný postih, i když jsem byl připraven vrátit se zpátky do kotelny v Lachemě, odkud jsem v osmdesátých letech přešel do archivu Krajského střediska památkové péče.
MIlan Uhde v roce 1966
Ale je tady ještě něco, co stojí za zmínku. V roce 1987 mi Milan Uhde svěřil, že od někoho z exilu přišlo falešné udání, že jsem agentem StB. Po Brně to šířil jistý básník, který byl v kontaktu s exilem. Kdyby tomu Uhde a Trefulka a další z disentu uvěřili, octl bych se, oficiálně zakázaný spisovatel, v naprosté izolaci. Chválabohu to nezabralo. A já se z toho vypsal v jednom ze svých románů. I když, jak to všechno vlastně vzniklo, se už asi nikdy nedozvím. Ale vzpomněl jsem si na to nad "kauzou Kundera". Já tehdy totiž taky neměl žádnou možnost se proti tomu nařčení bránit. Takže moc dobře znám ten pocit naprosté bezmocnosti.
Milan Kundera byl několikrát k obraně vyzýván…
A odpověděl - jeho telefonická odpověď byla dlouho na internetu, taky jsem ji slyšel - že s tím nemá nic společného. A jak se mohl bránit, když o tom vůbec nic nevěděl? Co říct k čemusi, co leží kdesi v propasti času a neexistuje už k tomu žádná opravdu věrohodná dokumentace, jen rozdílné interpretace?
Milan Kundera
Jak se odrazila zkušenost socialismu ve vašem psaní?
Řekl bych, že mi vybrala téma. Mnohem raději bych psal o něčem jiném, raději bych investoval svou posedlost příběhy do něčeho příjemnějšího.
Miroslav Červenka označil váš Medvědí román za postmoderní. Zamýšlel jste ho tak?
Teprve poté jsem začal pátrat, co to vlastně je postmoderna literární. A nezbylo mi než napsat manifest postmoderny, publikovaný pak v Respektu. Zdůraznil jsem, že literární postmoderna nemá nic společného s relativizací etických hodnot, jak to známe z postmoderní filozofie. S postmoderní architekturou má společný pokus o syntézu všech předchozích stylů, nemá svůj vlastní sloh, v tomto smyslu je eklektická, je směsicí slohů. A zároveň se pokouší spojit tzv. pokleslou literaturu s literaturou ze samého vrcholu pyramidy.
Můj vstup do literatury v devadesátých letech zaujal ze dvou důvodů. Za prvé, byl jsem výrazným představitelem postmoderny. A dále jsem na počátku devadesátých let publikoval provokativní text Obnovení chaosu o tom, že poprvé v historii je česká literatura naprosto svobodná, zbavená všech svých společenských úvazků, už žádné politické a společenské romány, a že se tak definitivně a nenávratně odstřihla od cesty nastoupené kdysi v obrozenských časech a že následkem bude to, že náročnější literatura se omezí už jen na dvě, možná tři hrstky čtenářů. Přesně to se pak taky stalo, aniž by ale literatura v tom nejpodstatnějším smyslu na tom prodělala. Stále jsem přesvědčen, že jenom ta nejsvobodnější literatura, soustředěná už výhradně jenom a pouze na existenciální témata, je s to v našem současném světě vytvářet skutečné hodnoty, viz na jedné straně romány Michala Ajvaze nebo i Miloše Urbana a samozřejmě také existenciální povídky Jana Balabána.
Čím podle vás tento nárok splňují právě knihy Michala Ajvaze a Miloše Urbana, jde přece o autory s hodně odlišným publikem?
Uvedu k tomu jednoduché přirovnání. Sartrův román Nevolnost je nepochybně určen jen pro hrstku nejnáročnějších čtenářů, zatímco jeho atraktivní povídková kniha Zeď je, myslím si, přijatelná i pro čtenáře středního proudu. A to je taky rozdíl mezi Ajvazem a Urbanem ve čtenářské oblíbenosti, a oba přitom píší o základních problémech lidské existence.
Spisovatel Michal Ajvaz
Dokázal byste formulovat, co přichází po postmoderně?
Já bych řekl, že jsme v mezidobí. Kyvadlo, které se v devadesátých letech vychýlilo k literatuře, v níž převažuje imaginace, by se teď rádo vrátilo zpět, tedy k iluzivnímu realismu, charakterizujícímu do roku 1990 ten nejzákladnější proud české literatury. Jenže nelze podruhé vstoupit do téže řeky. Takže dnes převažuje cosi, co bych nazval "scenáristickým realismem", viz oblibu Petry Soukupové. Stále přibývá prozaiků, kteří při psaní už předem myslí na zpracování do filmové či televizní podoby. A tvrdím, že to už vlastně není literatura, protože jazyk tu hraje podřadnou, jen služebnou roli. Ale po nějakém čase se česká literatura zas nutně vrátí k imaginaci.
Čím je příklon k scenáristickému realismu způsobený?
Je to ten už od počátku devadesátých let patrný trend převahy obrazu nad slovem. Vyprávění prostřednictvím obrazů, v televizi, ve filmu, se jeví v našem světě přirozenější, samozřejmější. Nic proti dobrým filmům, odedávna se kinematografie a literatura ovlivňují, ale navzájem jsou nezastupitelné, scénáře nejsou literatura. A dobrá literatura se vždy stavěla proti převažujícím trendům, to je taky jedno z jejích specifik.
Petra Hůlová
Proč je nutný návrat k imaginaci?
Imaginace je ten zázračný krystal, který přetváří skutečnost v působivý existenciální příběh promlouvající k jedinci a ne ke společnosti. Vše ostatní je věc kvalitní publicistiky, kterou dnes nemusí suplovat literatura jako v časech totality. Takže například poslední román Petry Hůlové Strážci občanského dobra je její omyl, společenská, politická témata dnes dokáže obsloužit publicistika. Čili jinak řečeno, imaginace je jádrem pudla zvaného literární talent.
