Český architekt Jan Kaplický a jeho britský ateliér Future Systems vytvořili pro soutěž návrh, který vypadá jako sympatická zelená chobotnička, dřepící na Letné a koukající do Holešovic.
Budova je ve všech nákresech krásná, citlivá k okolí a legrační, architektonický protipól stalinské gotiky. Je měkká a oblá. Něco, co tu ještě nebylo. To přece nemůže projít!
Pak už jsem jen čekal. První ohlasy mne překvapily - byly pozitivní. Dokonce i ultrakonzervativní Klub Za starou Prahu ústy své předsedkyně Kateřiny Bečkové nezvykle smířlivě prohlásil: "Nejsem z výsledku vyděšená. Měla jsem spíš strach, že to bude nějaký obrovský barák. Tohle vypadá spíše jako cirkusový stan a na ně jsme z Letné zvyklí."
To však netrvalo dlouho. Už necelý týden - sedmého března - se ozval Národní památkový ústav, že je vlastně třeba především zvážit, zda tam, na onom památném místě vedle betonového čutálistického stadionu, nebude ta krásná budova hnusná. - více zde
Připomínám, porota špičkových architektů ji vybrala podle stejných kriterií jako operu v Sydney.
Takže - co je vlastně pravý důvod odporu? Památkářství a ochranářství je učebnicová projekce strachu z vlastní nemohoucnosti (mám potřebu být chráněn). Často dostává formu anální fixace, kde je nejdůležitější něčemu překážet a něco znemožňovat či jako stolici zadržovat.
Tím si obvykle sám netvůrčí (či dokonce impotentní) jedinec dodává důležitosti - sám tvorby něčeho nového neschopen, realizuje se tím, že znemožňuje tvořit něco nového druhým.
Ochranářstvím si dodává význam, neboť v průběhu ochranářského řízení nesmí být v jím viděném vyšším zájmu opomenut. Což by jinak opravdu byl.
Co tedy říká NPÚ oficiálně? Úřad prý "Nebyl po celou dobu přípravy soutěže vyzván, aby výkonnému orgánu připravil podmínky pro soutěž, přestože jde o pozemek v památkové zóně a navíc v pohledově velmi citlivém místě."
Jakoby chtěli úředníci zdůraznit, že Freud neztrácí platnost dodnes...
