Vojáci pod vlajkou s obrázkem cedru přísným zrakem dohlíželi na pomalu projíždějící auta, jejichž nejlepší léta už dávno minula. Jako by ostraha znala tvář téměř každého Palestince, který v Ein el-Hilweh u jiholibanonského města Sidon žije. Avšak žádné důkladnější kontroly.
Trochu zvláštní laxnost - vždyť zdejší tábor je proslulým semeništěm násilí. Snad všechny palestinské gerilové skupiny tu mají svá centra. Odtud údajně proudí do Iráku militantní sunnité.
Na nás si voják u brány smlsne. Na vpuštění do tábora, které nám umožní až "jistá“ známost, čekáme věčnost. Konečně nás nechá zajet dovnitř, do uzavřeného světa frustrace, chudoby a beznaděje.
Prodíráme se úzkou hlavní třídou, míjíme stísněné obchody a obchůdky se vším možným, co se pod sluncem prodává. Všude prach, stromy skoro žádné, jen pár keřů a truhlíků.
Modré nebe není skoro vidět přes zašmodrchané spletence drátů a kabelů, z kterých jako sušící se prádlo povlávají opršené palestinské praporky. Tábor tvoří jen něco málo přes čtvereční kilometr, ale je tu namačkáno na sedmdesát tisíc lidí.
Rodinný život v uprchlickém táboře
Narodil se tu i maličký Mohamed, jehož rodiče Fatima a Issa přišli po válce v roce 1967 z Gazy. Když jsme vstoupili do zeleně nalakovaných vrat, hrál si na pískovišti, skrytém za domem z neomítnutých betonových obdélníků. Na úsměvy odpovídal nesmělým pohledem a věnoval se bábovičkám.
"Jen se ho zeptejte na budoucnost, těžko vám řekne, že by chtěl být lékařem nebo právníkem,“ říká mi palestinská tlumočnice. "Nikdo tu nezná svoji budoucnost,“ dodává.
To už jedna z dcer, krásná Amina s modrým šátkem na hlavě, nese podnos s porcelánovými kalíšky a konvicí s kávou. "S Libanonci máme většinou dobré vztahy, jsou to lidé jako my,“ říká otec šesti dětí Issa o domovu, který Palestince nikdy nepřijal. A vlastně ho nechtějí ani oni sami.
Palestinci stále sní o návratu do svobodné Palestiny bez nenáviděných Izraelců. Arafatova Organizace za osvobození Palestiny odmítla přijmout Libanon za trvalé útočiště. Proto jsou všichni Palestinci žijící už desetiletí nejen tady, ale i v Jordánsku či Sýrii, uprchlíky bez práv.
Issovo zelené auto se žlutočerným neonem s nápisem taxi v tu dobu stálo zaparkované před domem. Přitom právě taxikaření patří k profesím, které jsou pro Palestince zapovězené. "Máme zakázáno celkem 62 profesí. Jako palestinský uprchlík nemám právo ani řídit taxi. Palestinští doktoři zase nemohou předepisovat léky,“ říká.
Pokud by neměl auto, zbývala by mu dělnická práce na stavbách, v sadech či řemeslnických dílnách, pokud by vůbec místo našel.
Matce Fatimě málokdy mizí milý úsměv z tváře. Moc toho nenamluví. Dům zatím prý stačí, ale až se začnou děti ženit a vdávat, nastane problém s místem.
To je vůbec jedna z hlavních bolestí uprchlických táborů. Vznikly po sebeurčujícím vítězství Izraele nad arabskými státy v roce 1948. Poražení Palestinci se začali valit do okolních zemí, které přitom o uprchlíky nestály.
Na začátku tvořily Ein el-Hilweh jen stany Červeného kříže, v kterých žilo pár tisícovek lidí. Dnes jsou tu na sebe se vršící patra z betonu, v kterých se tísní desítky tisíc lidí.
Vznikly i nuzné školy, do jedné z nich chodí malý Mohamed. Je jen kousek od rodného domu. Díky podpoře z ciziny zařízení funguje už osmnáct let. Zrovna probíhala hodina matematiky. "Hello,“ volaly děti sborově vstříc nečekaným návštěvníkům.
Na dvorku stojí v tu chvíli opuštěné houpačky a kolotoče. "Toto je jediné místo, kde si tu děti mohou společně hrát,“ vysvětluje mi tlumočnice.
"Děti nemají motivaci studovat, hodně často ze školy odcházejí. Chceme je ve škole udržet, dát jim pocit, že má smysl se učit, komunikovat se světem po internetu,“ říká Qassem Saad, ředitel nadace NABAA, která se zaměřuje na komunitní programy pro děti a ženy.
Střelba na denním pořádku
Mohamedovi rodiče se odmítají o politice bavit, bojí se o bezpečí svých dětí. V táboře je střelba na denním pořádku. Stačí zalistovat nedávnými agenturními zprávami popisujícími přestřelky a následné oběti.
Obvykle jde o vyřizování účtů mezi palestinskými militantními bojůvkami s libanonskými soupeři. Vnitřní prostor tábora je pro libanonské vojáky zapovězenou zónou, a tak si tu každý dělá, co chce.
A situace, zdá se, bude ještě horší. Britská vláda v březnu varovala, že právě do Ein el-Hilweh se z Iráku stahují sunnitští ozbrojenci, protože politicky nestabilní Libanon považují za snazší cíl. Vnější ochrana tábora byla v poslední době zvýšena. Policie a tajné služby denně oznamují zadržení velkého množství výbušnin a odpalovacích zařízení ukrytých nedaleko zdejších zdí.
Bezpečnostní složky OSN pohlížejí na sílící počty bojovníků a rostoucí arzenály zbraní se značným znepokojením. "Stačí jednou někoho zastřelit a můžeme mít masivní problém,“ říká Timur Goksel, který po dvě desetiletí pracuje v Libanonu jako vrchní poradce OSN.
Den naší návštěvy proběhl klidně, bez střelby, napětí a nervozita však byly patrné na každém kroku. Ale to je možná pocit každého cizince, který na pár hodin do tohoto uzavřeného světa vstoupí. Pro zdejší obyvatele jde o denní realitu, na kterou jsou zvyklí.
Malý Mohamed při našem odchodu už nevzhlédl. Jako by se dobrovolně uzavřel v bezpečných hranicích současnosti, svého pískoviště.
