Rozdělují svět. Vyslovte slovo Palestinec a řada lidí si představí teroristu, který unáší letadla, odpaluje v restauracích a autobusech bomby a zabíjí civilisty.
Jiní zase v Palestincích vidí hlavně chudáky, kterým nezbývá nic jiného než ozbrojený boj.
Zdaleka ne všichni Palestinci jsou fanatici ochotní se odpálit na tržišti plném lidí. Jsou hlavně frustrovaným národem, který léta žije pod nadvládou jiných. Snaží se získat nezávislost a k terorismu se utekl jako ke zcela neomluvitelné a krajní možnosti, která mu sice přinesla pozornost, ale nikoli stát.
Historie Palestinců je poznamenaná přehlížením Západu i ostatních Arabů, nabubřelostí a chamtivostí vlastních vůdců a také řadou špatných rozhodnutí - když například jásali nad iráckým vůdcem Saddámem Husajnem, který v době invaze do Kuvajtu bombardoval i Izrael.
Palestinci byli národem bez státu ještě předtím, než si Židé založili vlastní stát na biblickém území, odkud byli před dvěma tisíci lety vyhnáni Římany.
V době mezi první a druhou světovou válkou, kdy po pádu osmanské říše řada národů začala v oblasti dostávat své vlastní státy, Palestincům tak říkajíc ujel vlak. Kvůli zásadním strategickým chybám svých vůdců, ale i nezájmu arabských bratrů s vlastními mocenskými zájmy.
Když OSN v roce 1947 schválila rozdělení Brity dosud ovládané Palestiny na židovskou a arabskou část, okolní arabské státy se pustily po boku Palestinců do boje proti nově vzniklému Izraeli.
Když však válka skončila vítězstvím Izraelců, Palestincům nezbylo ani to, co jim mělo připadnout. Pásmo Gazy zabral Egypt a Západní břeh Jordánu včetně části Jeruzaléma zase Jordánsko.
Statisíce Palestinců opustily během války své domovy. Staly se národem uprchlíků, které však okolní arabské země odmítly přijmout jako své občany z politických i ekonomických důvodů.
Uprchlíky a často občany druhé kategorie jsou v Libanonu, Sýrii či Jordánsku dodnes. "Arabové si Palestince přehazovali, jak se jim hodilo, Izraelci je porazili a ostatní svět na ně zapomněl," charakterizuje osud Palestinců ve své knize z Bejrútu do Jeruzaléma americký novinář Thomas Friedman.
Právě před pár dny pohřbený symbol palestinského sebeurčení Jásir Arafat však v následujících desetiletích světu připomněl, že Palestinci existují. Nejprve nesmiřitelným bojem, kdy využíval všechny prostředky včetně terorismu, a poté přetvořením sama sebe v mírotvorce, který ale v sobě nedokázal najít odvahu k nutnému kompromisu.
Nicméně Palestinci tak získali ikonu, která se scházela se světovými politiky tak říkajíc na zavolání.
Ale samy teroristické akce nestačily, aby si svět začal Palestinců všímat. V roce 1967 Izrael šokoval svět mohutnou vojenskou ofenzivou, během několika dní sebral Egyptu Gazu a Jordánsku zase Západní břeh.
V tu chvíli se paradoxně pro Izrael stal dosud vnější palestinský problém vnitřním. Stovky tisíc Palestinců se dostaly pod přímou izraelskou nadvládu, a Izraelci tak přišli o zbytek klidu. Palestinci povstali a pověstným kamenováním a bombami dávali najevo, že se Židé obrazně řečeno nemohou cítit bezpečně ani uvnitř vlastního domu.
Na druhou stranu sami Palestinci se čím dál více stávali součástí izraelského systému, který potřeboval pracovní sílu. Jak píše Friedman, mentálně sice zůstávali Palestinci nenávidějícími Židy, ale jejich tělo patřilo Izraeli, který jim dával práci a zároveň kontroloval každý krok.
A tak je tomu doposud. Rozdělení palestinského a židovského světa na Blízkém východě je poznat bez ostnatých drátů a zdí. Tam, kde se zelenají stovky stromů pečlivě sázených od chvíle vzniku Izraele, žijí židovští osadníci. Tam, kde je prach a chudoba, žijí Palestinci, kteří se bez izraelských dokladů a přísných kontrol nedostanou za hranice okupovaných území.
Kontroly nebyly vždy tak striktní. Situace se vyostřila před čtyřmi lety, kdy Palestinci vyhlásili druhou intifádu. Tato lidová válka si už vyžádala životy asi tří tisíc Palestinců a tisíce Izraelců, které mnohdy roztrhaly bomby palestinských sebevražedných atentátníků.
Obyčejní Palestinci propadají skepsi. Naše palestinská správa je zkorumpovaná, uvádějí až příliš často, a sevření izraelské okupace nekonečné. Je to život bez perspektivy, hlavně pro děti, které v nízkém věku vědí, jak správně hodit na izraelské auto kámen, a o pár let později, jak odpálit výbušninu.
"Je možné emigrovat do České republiky?" ptá se na Chrámové hoře v Jeruzalémě osmnáctiletý Palestinec Chalíd Ajweh. "Nechceme zůstat, Palestina je země bez budoucnosti," dodává student arabsko-americké univerzity v Hebronu.
 Do ulic Ramalláhu vyšel po Arafatově smrti smuteční průvod. Ve svém sídle v Ramalláhu bude Arafat pohřben. (11. listopadu 2004) |
