Poučka z hodin dějepisu, že českoslovenští vojáci po mnichovském diktátu v roce 1938 bez boje opustili hranice, není zcela přesná. O nejvýchodnější území první republiky, Podkarpatskou Rus, se vedly těžké boje od října 1938 do března 1939. Čechoslováci v nich přivodili značné ztráty armádě horthyovského Maďarska.
Místa bojů i pravděpodobných hrobů padlých Čechoslováků nyní vůbec poprvé detailněji zmapoval Jiří Plachý z Vojenského historického ústavu (VHÚ). "Potíž je v tom, že většina padlých leží v horských průsmycích, kudy 12. československá divize ustupovala. Vojáci byli ve spěchu pohřbíváni přímo v místech bojů - nebylo možné je odvážet na městské hřbitovy," vysvětluje historik.
Bojovali, i když už republika neexistovala
Divize, které velel generál Oleg Svátek, způsobila dotírajícím horthyovcům citelné ztráty. Bylo to jediné masové vystoupení Československé armády - včetně použití tanků a dělostřelectva - při obraně obklíčené republiky, kterou si mezi sebou začaly dělit sousední státy (Maďarsko, Polsko) sympatizující s hitlerovským Německem. To po mnichovském diktátu zabralo třetinu území Česka.
"Vůči padlým šedesáti vojákům, na které se dočista zapomnělo, máme nesplatitelný dluh," přiznává šéf VHÚ Aleš Knížek. "Je to velká ostuda. Svátkova divize splnila svůj úkol tak, jak to lidé po Mnichově očekávali od celé armády," dodává.
Knížek věří, že nový ministr obrany Alexandr Vondra najde i přes škrty v rozpočtu rozumnou částku, aby bylo mapování padlých hrdinů v horách Podkarpatské Rusi dokončeno. Pak by podle něj měl být postaven pomník v Užhorodu, kde sídlil štáb 12. divize. "Na jeden pomník by se peníze najít mohly. Ti kluci bojovali za Československo dokonce v době, kdy již několik dnů neexistovalo," souhlasí Pavel Filipek z referátu Péče o válečné hroby v zahraničí Ministerstva obrany ČR.
Práci historiků komplikuje i to, že většina československých velitelů zlikvidovala jmenné seznamy svých jednotek v obavě, aby se jich nezmocnili horthyovci. "Musíme pátrat v archivech a doufat, že si z dochovaných střípků uděláme obraz o těch, kteří jako první položili při likvidaci Československa životy," říká Plachý, jehož výzkum na Podkarpatské Rusi hradila až dosud Filozofická fakulta Univerzity Hradec Králové.
Zlámané pomníky se ztrácejí mezi odpadky
Historik kontaktoval několik pozůstalých, kteří o svých předcích věděli nanejvýše to, že padli ještě před druhou světovou válkou kdesi na východě republiky. O stavu hrobů si nedělal iluze, nicméně po návštěvě československého vojenského hřbitova v Užhorodě se vzmohl na jediné slovo: "Příšerné!"
Polámané pomníky pohlcují odpadky a náletové dřeviny. Na tomto hřbitově jsou navíc uloženy ostatky Čechoslováků, kteří bránili republiku krátce po jejím vzniku v roce 1918, a další stovka těch, kteří zahynuli v následujících dvaceti letech při výcviku. "Také o ně bychom se měli postarat," doporučuje Plachý.
Při pátrání po padlých Čechoslovácích pomůže i náhoda. Historik se tak v Užhorodu setkal se staříkem, jenž byl jako kluk svědkem improvizovaného pohřbu československých vojáků v nedaleké vesničce Činaděvo: "Jsem odtamtud a dobře si pamatuju, že je pohřbívali někdy v lednu v devětatřicátém." Taková svědectví mívají pro historiky cenu zlata. Záznamy o přesné poloze hrobů v Činaděvě se totiž nedochovaly.
Pozoruhodné je na 12. užhorodské divizi i to, že k ní vojáci nerukovali za odměnu, ale většinou za trest. Přesto se vyznamenali v drsných bojích s horthyovci, kteří zraněné Čechoslováky ze vzteku dobíjeli a těla mrtvých zohavovali.
