Naléhavé věty o nutnosti zdravotní reformy slýcháme už desetiletí. Stejně tak i hrůzostrašná varování, když nebude. Dokud zněla z pravého politického břehu, z levého odpovídala ozvěna: Netřeba zatahovat do potíží pacienty!
Nyní se volá z levého břehu a dá se očekávat, že se ten pravý nepřetrhne vstřícností a chválou. Dodnes se tak nepodařilo prakticky nic. Ono "nic" zdánlivě žádné následky na naše zdraví nemá.
Na fronty u lékařů jsme byli vždycky zvyklí, prodlužování termínů na operace se dotýká "jen" nemocných, dluhy stát občas vykoupil a spory o zdravotnické platy už patří k folkloru.
Nestraší nás tedy zase? Nestraší. Už jen z porovnání se západními státy je patrné, že takřka bezplatný komfort neudržíme - pokud si má péče o naše těla a duše uchovat úroveň. Neuvěřitelně plýtváme léky, chodíme příliš často k lékaři... Slovo "samoobsluha" se stalo synonymem pro české zdravotnictví.
Pomůže mu, když kromě jiného zaplatíme ze svého dva tisíce ročně na dřevo? Pomůže, ale víc psychologicky než finančně. Než člověk vydá korunu z vlastní kapsy, dvakrát ji obrátí.
A třikrát zapřemýšlí, zda se mu vyplatí vysedávat celé dopoledne v ordinaci kvůli recepisu, když paralen stojí v lékárně méně než bude poplatek za předpis. Ostatně řada nemocných, třeba diabetiků, už nyní zaplatí víc než chystaných sto šedesát sedm korun měsíčně (cena lístku do pražského kina).
Z ministerských úst do praxe ordinací však vede dlouhá cesta. A nadšené davy, které politici tak milují, ji rozhodně nelemují.
