Pacienti zbytečně doplácejí na předepsané léky

Není pravda, že lékaři předepisují pacientům zbytečně ty nejdražší zahraniční léky, jak se mnohdy říká. Ale není také pravda, že vždycky hledají variantu, která je pro pacienta nejlevnější. Z rozboru stovky nejčastěji předepisovaných léků v Česku, který udělala MF DNES, vyplývá, že lidé tak někdy v lékárnách doplácejí zbytečně. Vinni však nejsou vždy lékaři. Přílohu se seznamem nejčastěji kupovaných a předepisovaných léků si otevřete v novém okně.

Z údajů dodaných Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a lékárnami vyplývá, že v první stovce je padesát tři preparátů hrazeno zdravotními pojišťovnami zcela, dalších sedm má doplatek do pěti korun.

"Šedesát procent léků nepředstavuje pro pacienta žádnou finanční zátěž," komentoval to vedoucí Břevnovské lékárny v Praze 6 Zbyněk Čalkovský. Čtyřiašedesát nejčastěji předepisovaných léků ze sta pochází od českých či slovenských výrobců, a ty jsou obvykle levnější. 

Současně se ukázalo, že lékaři svým pacientům častěji předepisují léky, za které se musí v lékárně doplácet, zatímco ty zcela bezplatné jsou někdy až na zadních místech žebříčku. Platí to například pro léky na nemoci srdce a cév, které patří mezi ty nejčastěji ordinované - v první stovce jich je 28.

Tak třeba léky na cévy cilkanol či glyvenol mají asi dvacetikorunový doplatek. Ale doktoři je píší častěji než třeba bezplatný ascorutin - cilkanol je šestým vůbec nejčastěji předepisovaným lékem, glyvenol desátým a ascorutin dvanáctým.

"Léky mohou působit proti nemoci podobně, ale s rozdílnými vedlejšími účinky," zmiňuje jedno z obecně platných pravidel přednosta 2. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Michael Aschermann.

Hlavní příčiny, proč první volbou není vždy lék bez doplatku, jsou však podle něho ještě jinde. Na trh přicházejí stále nové preparáty a úhrady pojišťoven se mění každý půlrok. Lék bez doplatku tak někdy prostě ještě nestihne proniknout mezi ty, které lékař předepisuje.

"Někteří si to ani nestačí hlídat, jiní jsou zvyklí předepisovat stále stejné léky. Někdy se může, připouštím, uplatnit i aktivní propagační činnost firem, které lék dodávají a zrovna na ten svůj lékaře upozorňují," popisuje profesor Aschermann, jak to v ordinování léků občas chodí.

Stejně tak může předepsání léku bez doplatku narazit na zcela formální překážky: buď jej smí napsat jen odborný lékař, a nikoli praktik, nebo prostě zrovna nejsou na trhu.

Rozbor stovky nejpředepisovanějších léků však současně přinesl ještě jedno zjištění: ze zdravotního pojištění se neplatí vždycky jen ty nejnutnější léky. Nejčastěji předepisovaným lékem na účet pojišťovny je totiž paralen, dohromady je v první stovce 13 preparátů proti bolestem či teplotě a šest přípravků proti kašli. A také jak přiznávají mnozí odborníci, léky, jejichž medicínský účinek je už překonán modernějšími preparáty.

Jde například o některé medikamenty na nemoci cév - a podle profesora Aschermanna je mezi nimi i onen zmiňovaný cilkanol či glyvenol. Proč je tedy lékaři předepisují? Protože je prý pacienti žádají - zvykli si na ně a mají pocit, že přesně to potřebují. Zdravotní pojišťovny však za tyto preparáty vydají ročně desítky milionů korun.

VZP: Kolik lidé doplácejí, nevíme. Možná 200, možná 500...

Co nemoc, to alespoň jeden plně hrazený lék, dušují se občanům státní úřady. Ale je to tak doopravdy? Na papíře ano, v praxi vždycky ne, přiznává vedoucí oddělení léčiv Všeobecné zdravotní pojišťovny Ludmila Honzáková.

Takovým případem je třeba paralen, že? V lékárnách má recept padesátihaléřový doplatek. Je to samozřejmě směšná částka, ale fakt je, že srovnatelný medikament bez doplatku neexistuje.
Ale to je demagogie. Zákon neříká, že zrovna paralen má být zdarma. V této skupině analgetik je hrazen acylpyrin, byť má poněkud jiné složení. A kromě toho jen někteří lékárníci si ten haléřový doplatek vybírají.

Kdyby šlo o haléřové doplatky, zřejmě by ČSSD nechtěla původně jít do voleb s heslem Léky pro lidi nad 70 let zdarma. A někteří experti tvrdí, že obyvatelům domovů důchodců někdy nestačí na doplatky za léky kapesné. Prý jich berou tolik, že vybrat vhodnou kombinaci těch plně hrazených je nemožné. Je to tak?
Není to tak. Pokud totiž lékař usoudí, že pacient potřebuje zrovna tu a tu kombinaci léků, lze to chápat jako jedinou nutnou léčbu - a v takovém případě paragraf 16 zákona o zdravotním pojištění umožňuje pojišťovně plně uhradit pacientovi i ty léky, které jsou jinak s doplatkem. Jiná věc je, že některým lékařům přece jen chybějí - snad mě za to nebudou kamenovat - farmakologické znalosti léčby starých lidí. Nasazují příliš mnoho léků v nevhodných kombinacích. V některých případech by stačilo některé léky prostě vypustit. Množství chemie předepisované pacientům není vždy optimální.

Návrh na bezplatné léky od 70 let byste tedy nepodpořila?
Ne. Takové plošné opatření může vést jedině k tomu, že si pacient místo paralenu, kde doplatí padesátník, nechá napsat drahý panadol. Proč ne? Všechny ty mastičky na kolena, s nimiž se většinou plýtvá, jsou omezeny doplatkem - mají snad být i ony zdarma? Je přece škoda dávat peníze tam, kde to není nutné, když bychom je třeba radši dali na léky proti revmatoidní artritidě.

Když je tedy lékař informovaný, nemusí pacient platit nic?
V podstatě ne.

Ale předtím jste řekla, že mastičky na kolena doplatek mají...
To je pravda. Zdravotní pojištění zajišťuje životzachraňující léky. Ne ty, které život vylepšují. Vitaminy, gerovitaly, mastičky, nutriční preparáty, to vše si lidé přinejmenším zčásti platí. A souhlasím, že paragraf 16 nezná pojem sociální hledisko, to znamená, že neumožňuje lidem plně hradit i tyto preparáty, když na to ekonomicky nemají. Pro tyto situace by tu však měla existovat sociální síť. Zdravotní pojištění zaručuje, že budete mít bez doplatku základní léky, tedy třeba na cukrovku, nádory, srdeční choroby byť i své mamince jsem připlácela na lék na srdce, protože doktoři prostě byli zvyklí jej psát...

Chcete říci, že lékaři nevyužívají možnost léčit bez doplatků?
Využívají. Náš revizní systém je žádostmi o plnou úhradu hodně zahlcen - obzvlášť když se mění výše doplatku a lékař by musel hned převést pacienta na jiný. Léky nejsou zboží jako kterékoli jiné, těžko se jen tak přechází z jednoho léku na druhý. Když má lékař dlouholetou praxi a má pacienty kompenzovány určitou kombinací medikamentů, tak i když přicházejí nové preparáty, zůstává u svých osvědčených receptů. Jenže abychom mohli hradit nové a stále dražší preparáty, musíme ty staré kombinace narušovat.

Víte, kolik dnes jednotliví nemocní vlastně doplácejí za léky?
Ne. Odhaduje se, že lidé si průměrně doplácejí sedm procent. Průměrný dospělý tedy doplatí asi sedm procent z 2500 korun ročně, což je částka, kterou zaplatí za jeho léky pojišťovna. U starých lidí je to 5000 i více, to by vycházelo na roční doplatek 500 korun. Ale to je průměr a ten je velmi zkreslující. Děláme si teď podrobnou statistiku, abychom věděli, za co staří lidé konkrétně platí.