Tato průlomová zpráva, založená na nezávislých měřeních tloušťky ozonové vrstvy, vyzdvihuje úspěch Montrealského protokolu, v němž se státy světa zavázaly omezit produkci freonů a dalších chemických látek ničících ozon v atmosféře.
Vědci však jedním dechem varují před přehnaným optimismem - výsledky ve skutečnosti neprokazují, že by ozonu přibývalo. Jen se zpomalil jeho úbytek. Navíc se tento úbytek týká pouze nejvyšších vrstev ozonu, zatímco ve spodních vrstvách, kde se nacházejí asi čtyři pětiny ozonu, nebyl podobný trend prokázán.
Američtí vědci jsou nicméně přesvědčeni, že pokles ozonu se podaří zastavit do několika málo let a rovnováha ozonové vrstvy by mohla být obnovena přibližně v polovině tohoto století.
Skupina vědců z několika institutů a univerzit porovnávala data získaná třemi orbitálními stanicemi (SAGE I, SAGE II a zařízením HALOE na satelitu UARS) a třemi pozorovacími stanovištěmi na zemi.
Satelit SAGE i zařízení HALOE měří průchod světla různých délek skrze atmosféru, avšak každý používá jinou technologii. "Skutečnost, že oba vysledovaly stejný trend, je přesvědčivým důkazem správnosti jejich údajů," tvrdí Newchurch z Technologického ústavu v Michiganu.
"Ukazuje to, jaké výhody přináší společný postup celého světa proti ekologické hrozbě," citoval list New York Times vědce Maria Molinu, držitele Nobelovy ceny za objev škodlivosti freonů. Od tohoto objevu v polovině 70. let ubývala ozonová vrstva přibližně o osm procent za desetiletí. Nyní tento pokles činí asi čtyři procenta.
Molina i ostatní zmíněný trend jednoznačně připisují tzv. Montrealskému protokolu z roku 1987. Ten nejprve stanovil kritéria pro omezení chlorfluoruhlovodíků (CFC), později se k zakázaným látkám přidaly ještě halony a bromidy, které jsou největšími ničiteli ozonu.
Úbytek růstu těchto látek zřejmě nejvíce přispěl ke zlepšení stavu ozonového obalu Země, avšak zřejmě jen jeho nejvyšších vrstev ve výšce 35 kilometrů nad zemí a více.
Osmdesát až devadesát procent ozonu, který chrání Zemi před ultrafialovým zářením, schopným narušovat chemické vazby DNA, se nachází ve spodních vrstvách (od 20 km nad zemí), kam ještě zasahují povětrnostní a klimatické změny.
"Nemáme zatím přesvědčivé důkazy, že i zde dochází ke zpomalení úbytku," přiznává Newchurch. "Na obnovování ozonu zde mohou mít vliv měnící se teploty, které jsou možná zase ovlivněny produkcí skleníkových plynů," poznamenává jeho kolega William Randel.
Newchurch a jeho kolegové přesto neskrývají dobrou náladu. "Nezískáváme žádný nový ozon, ale přestáváme jej ztrácet tak rychle. Celkový trend je slibný." Podrobné výsledky pozorování, které byly představeny tento týden ve Washingtonu, budou zveřejněny v časopise Journal of Geophysical Research - Atmospheres.
