Crazy kontaktní čočky

Crazy kontaktní čočky | foto: iDNES.cz

Komerční sdělení

Toto jsou komerční sdělení. iDNES.cz neovlivňuje jejich obsah a není jejich autorem. Více

Komerční sdělení je speciální inzertní formát. Umožňuje inzerentům oslovit čtenáře na ploše větší, než je klasický banner, hodí se tedy například ve chvíli, kdy je potřeba popsat vlastnosti nového produktu, představit společnost nebo ukázat více fotografií.

Aby bylo na první pohled odlišitelné od redakčních textů, obsahuje jasné označení „Komerční sdělení“ v záhlaví článku.

Pro komerční sdělení platí podobná pravidla jako pro další formy inzerce na iDNES.cz. Nesmí tedy být v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku, nesmí porušovat práva třetích osob a poškozovat něčí dobrou pověst. Na rozdíl od bannerové reklamy je z komerčních sdělení vyloučena politická inzerce.

Komerční sdělení, jejich titulky a tvrzení v nich obsažená nesmějí být lživá a klamavá.

Ceník komerčních sdělení včetně kontaktů na obchodní oddělení najdete zde.

Otto Wichterle. Muž, který zachránil zrak milionům lidí

Každý, kdo na očích nosí kontaktní čočky, by si to jméno měl zapamatovat: Otto Wichterle. Vědec si však tento vynález musel na komunistickém režimu vyvzdorovat.

Původ a vznik nových věcí záleží mnohdy na náhodných okolnostech, které s vlastním problémem nemají naprosto nic společného, napsal kdysi. Na to se dá odpovědět starým úslovím: Náhoda přeje připraveným.

V létě roku 1952 si Otto Wichterle ve vlaku sedl vedle muže, který četl jakýsi oftalmologický časopis. Nakoukl mu přes rameno, zahlédl reklamu na tantalové oční protézy a napadlo ho, že lépe než kov by se s okem jistě snášela umělá hmota. Načal s oním pánem hovor, ukázalo se, že je členem ministerské komise pro aplikaci plastických hmot v lékařství, slovo dalo slovo a komise Wichterleho pozvala, aby jí svoji myšlenku osvětlil.

Otto Wichterle

Když od něj chtěli vzorky látek, které by přicházely v úvahu, přiznal, že v ruce žádné nemá, ale jejich vývoj při tehdejším stavu makromolekulární chemie považoval za možný. V tu chvíli ho označili za nereálného fantastu a vyzvali ho, aby je nezdržoval.

Nevzdal se, koneckonců byl Moravák, rodák z Prostějova a odchovanec Baťova zlínského výzkumného ústavu, kam nastoupil po absolvování vysokoškolské chemie. V době, kdy ve vlaku začal o kontaktních čočkách přemýšlet, pracoval na katedře plastických hmot Vysoké školy chemickotechnologické, kde se někteří kolegové ukázali vstřícnější než ministerská komise.

Výzkum hydrofilních gelů použitelných pro oko se rozběhl, přesto problémům nebyl konec a jedním z prvních se stalo nalezení způsobu, jak čočky z měkkého gelu vůbec vyrábět. V roce 1958 Otto Wichterle nuceně přešel do nově založeného Ústavu makromolekulární chemie ČSAV, kde s výzkumem pokračoval, jenže i když první vzorky čoček pacienti dobře snášeli, ministerstvo další práce na nich prostě zrušilo jako ekonomicky neperspektivní.

Wichterle se opět nevzdal a doma na přístroji sestaveném z dětské stavebnice Merkur a dynama z jízdního kola dokázal, že se čočky dají vyrábět s minimálními náklady. Konečně od ministerstva zdravotnictví dostal volnou ruku. Co víc, o jeho vynález, tehdy už patentovaný, projevil zájem svět a v roce 1963 ministerstvo podepsalo licenční smlouvu s americkým výrobcem.

Odbojník

Politické problémy měl odjakživa, započaly za války, kdy byl zatčen gestapem. Po roce 1948 za svého působení na VŠCHT narážel jako nestraník kvůli snaze vylepšit výuku a tehdy ho z pozice straníka setřel Ota Šik, v roce 1968 známý reformní ekonom. Dlužno dodat, že se mu Šik později omluvil.

Správná rozhodnutí slavných Čechů

Otto Wichterle 1913-1998 Ve stínu kontaktních čoček stojí povědomí o dalším Wichterleho významném vynálezu, umělém polyamidovém vláknu, známém jako silon.

Ostatně, pražské jaro 1968 znamenalo i pro profesora Wichterleho zásadní zvrat. Angažoval se nejen na půdě ČSAV, ale byl jedním z iniciátorů výzvy Dva tisíce slov. V roce 1969 jako poslanec České národní rady žádal demisi ministra vnitra, postavil se proti zákonu o tiskové cenzuře, žádal vypracování demokratického volebního zákona, nadále (jako celý život) se zasazoval o svobodu vědeckého bádání…

V roce 1970 ho odvolali z funkce ředitele Ústavu makromolekulární chemie ČSAV a zůstala mu jen laboratoř. Na otázky, jak se mu daří, rád vtipkoval: "Tak dobře jako nikdy předtím, ale nesouhlasím s tím."

I když jeho izolace od vědeckého světa postupně slábla, plné rehabilitace se dočkal až po roce 1989, kdy byl zvolen prezidentem ČSAV a v té funkci zůstal po tři roky.


Video