Před kodaňským summitem o klimatických změnách v roce 2009 jsme se oba sešli v Kapském Městě, abychom si vyslechli pět farmářů a farmářek z různých afrických zemí. Tito lidé - byly mezi nimi čtyři ženy - nám popisovali, jak klimatické změny zhoršují jejich živobytí. Všichni do jednoho nám vysvětlovali, jak se záplavy, sucha a mizení pravidelných období setí a sklizně vymykají jejich normálním zkušenostem. Jejich obavy sdílejí zemědělci a domorodí obyvatelé ze všech koutů světa - tedy lidé, kteří nesou nejtěžší následky klimatických šoků, přestože se na nich nikterak nepodíleli.
Autoři článkuMary Robinsonová bývalá prezidentka Irska, Desmond Tutu bývalý arcibiskup Kapského Města, |
O dva roky později jsme se sešli v jihoafrickém Durbanu, kde se letos uskuteční konference COP17 o klimatických změnách, a situace chudých lidí v Africe i jinde se ještě více zhoršila. Mezivládní panel Spojených národů pro změny klimatu považuje ve své nejnovější zprávě za prakticky jisté, že horkých dní v globálním měřítku přibývá a jejich teplota se zvyšuje; ve většině regionů světa se jejich četnost zvýšila dokonce desetinásobně.
Brutálním paradoxem klimatických změn je navíc skutečnost, že současně vzrostla četnost silných srážek, což zvyšuje riziko záplav. Od roku 2003 zažila východní Afrika osm nejteplejších let od začátku měření, což bezpochyby přispívá k těžkému hladomoru, jímž dnes v Africkém rohu trpí 13 milionů lidí.
Jediný stupeň navíc znamená tragédii
Zdravotník dezinfikuje zaplavené části Bangkoku. Thajsko zasáhly povodně nejhorší za 50 let.
Všechny tyto důsledky má na svědomí oteplení o pouhý jeden stupeň nad hodnoty před průmyslovou revolucí. Ekologický program OSN přitom nedávno zveřejnil zprávu s názvem Jak překlenout emisní propast, která ukazuje, že pokud nepodnikneme razantnější kroky ke snížení emisí, teplota se v průběhu tohoto století pravděpodobně zvýší až o čtyři stupně. Nejnovější důkazy nicméně dokládají, že nejednáme – podle Světové energetické zprávy 2011 vypracované Mezinárodní energetickou agenturou se objem emisí oxidu uhličitého znovu zvedl na rekordní úroveň.
Jsme zděšeni, jak málo se od konference COP17 očekává. Kde jsou nejvyšší představitelé planety, na nichž je, aby naléhavě reagovali? Zoufale potřebujeme globální dohodu.
V srdci této dohody stojí ochrana kjótského protokolu. Ten jistě není dokonalým nástrojem. Pro snížení globálních emisí dělá příliš málo a od příliš malého počtu zemí vyžaduje, aby růst emisí omezily. Je však součástí mezinárodního práva a to je stěžejní.
Klimatické změny jsou globální problém: pokud státy nemají důvěru, že ho řeší i jiné státy, nebudou cítit závazek k tomu, aby samy jednaly. Proto je klíčově důležité mít právní rámec s jasnými a společnými pravidly, jimiž budou vázány všechny země - a také je to naše jediná záruka, že se něco udělá pro ochranu těch nejzranitelnějších.
Konec Kjótského protokolu se nebezpečně blíží
První závazné období kjótského protokolu vyprší na konci roku 2012. Evropská unie a ostatní smluvní strany Kjóta (Spojené státy dohodu nikdy neratifikovaly a od Číny, Indie a dalších nastupujících mocností ustanovení protokolu žádala jen málo) se musí zavázat ke druhému období, aby zajistily zachování tohoto právního rámce.
Současně musí všechny země uznat, že samotné prodloužení životnosti kjótského protokolu problém klimatických změn nevyřeší a že je zapotřebí nový nebo dodatečný právní rámec, který zahrne všechny země. Durbanská schůzka musí dospět k dohodě na zahájení jednání vedoucích k tomuto cíli - s výhledem na uzavření nového právního nástroje nejpozději do roku 2015.
To vše je nejen možné, ale i nezbytné, protože přechod na nízkouhlíkovou a klimaticky přizpůsobivou ekonomiku má smysl z ekonomického, sociálního i ekologického hlediska. Problém tkví v tom, že uskutečnění tohoto cíle si žádá politickou vůli, které se bohužel zjevně nedostává.
Klimatické změny jsou otázkou spravedlnosti. Nejbohatší státy problém způsobily, ale jeho důsledky dnes trpí nejchudší země světa. V Durbanu se mezinárodní společenství musí zavázat, že tuto křivdu napraví.
Političtí lídři musí přemýšlet mezigeneračně. Je třeba, aby si představili zeměkouli v roce 2050, tedy i s devíti miliardami obyvatel, a přijetím správných rozhodnutí zajistili, že naše děti a vnoučata zdědí svět, v němž se dá žít.
Copyright: Project Syndicate, 2011.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
