To ráno byli ještě malí sourozenci Waloszkovi v posteli. "Najednou se ozvaly rány na dveře a dovnitř do domu vtrhlo několik ozbrojených gestapáků se psem," vzpomíná na událost starou přesně šedesát pět let Jozef Waloszek.
Na osudné chvíle nikdy nezapomene. Příslušníci gestapa sebrali jeho otce, sedmapadesátiletého Jozefa Waloszka, a vyvlekli jej z domu.
"Vzpomínám si, že chtěl ještě obejmout naši maminku a běžela k němu i moje nejmladší sestra, které tehdy byl rok a půl. Jenomže gestapo nechtělo čekat, tatínka vystrčilo ze dveří a já ho tehdy viděl naposledy."
Když manželka Jozefa Waloszka s dětmi vyběhly ze stavení, stáli venku vojáci a zahnali je dovnitř. "Nesměli jsme ani otevřít okno. Pak zazněly zvenčí nějaké výstřely a my začali tušit, že táta už nežije," říká Jozef Waloszek.
Němci zastřelili jeho otce zhruba šedesát metrů od jejich domku. "Později jsme zjistili, že to gestapáci udělali různě. Někoho zastřelili hned za domkem, jiného odklidili dál." Jozef Waloszek měl pak řadu let panický strach z uniforem. "Já se k smrti bál i hasiče, trvalo moc dlouho, než jsem se s tím zážitkem vyrovnal."
Od masakru uplynulo už 65 let
Obyvatelé Životic, někdejší samostatné obce, která je dnes součástí Havířova, si v těchto dnech připomínají tragické události z 8. srpna 1944. V sobotu se koná pietní shromáždění k uctění památky obětí u Památníku životické tragédie.
Co se tedy před pětašedesáti lety v Životicích vlastně stalo? Asi dvě hodiny po půlnoci šestého srpna 1944 vyjelo zhruba šedesát příslušníků gestapa z Těšína do Životic.
V Těrlicku se k nim připojili místní němečtí četníci a zvláštní jednotka wehrmachtu. Obklíčili Životice a nad ránem zahájili likvidační akci. Na jejím konci leželo na polích a stráních Životic a přilehlých obcí šestatřicet mrtvých mužů.
Zabíjení bylo odplatou za partyzánskou akci
Brutální akce gestapa byla odplatou za přestřelku, která se odehrála o dva dny dříve v životickém hostinci Isidora Mokrosze mezi příslušníky gestapa a partyzány skupiny Kamińského. V přestřelce byli zabiti tři gestapáci a hostinský, na straně partyzánů byl jeden mrtvý a jeden těžce zraněný.
Reakce gestapa na sebe nedala dlouho čekat. Úředníci bludovického obecního úřadu museli okamžitě sestavit seznam všech občanů Životic. Obec obklíčili němečtí vojáci a příslušníci gestapa provedli v každém domě prohlídku a po mužích požadovali, aby se prokázali potvrzením o přiznání německé státní příslušnosti. Každého, kdo potvrzení nepředložil, odvedli z domu a vzápětí jej zezadu zastřelili.
Během dopoledne tak bylo zavražděno šestatřicet mužů. Nikdo z nich neměl podle dochovaných informací a pamětníků s partyzánskou skupinou Kamińského ani s přestřelkou v životickém hostinci nic společného.
Někteří životičtí muži přežili jenom proto, že zrovna nebyli doma, vraceli se například z práce, a když slyšeli střelbu, raději počkali, až se situace uklidní. Kdo naopak spěchal domů, toho gestapo urychleně popravilo.
Gestapo popravilo osmadvacet Poláků a osm Čechů - obyvatel Životic, Horní a Dolní Suché a Dolního Těrlicka. Jejich věkový průměr se pohyboval okolo třiceti let. Ještě týž den byli mrtví odvezeni na starý židovský hřbitov do Orlové, uloženi společně do hluboké jámy a zasypáni.
Několik týdnů po tragédii dostali příbuzní zastřelených úmrtní listy, které jako příčinu smrti uváděly náhlou srdeční smrt, srdeční mrtvici a srdeční slabost.
Dalších jednačtyřicet lidí z Životic a okolí odvezlo gestapo do koncentračních táborů, odkud se vrátili jen čtyři.
"My měli bez tatínka velice těžký život. Měli jsme hospodářství, ale maminka byla nemocná, takže jsme se museli se dvěma staršími a dvěma mladšími sourozenci hodně starat, abychom všichni následující těžké roky přežili," vzpomíná Jozef Waloszek.
Teprve po válce, 24. června 1945, byly ostatky obětí převezeny do Životic a uloženy do mohyly poblíž hřbitova. O čtyři roky později byl slavnostně odhalen pomník, jehož autorem je akademický sochař a malíř František Świder z Karviné.
