Podle NSS byla dosavadní policejní praxe při zajišťování cizinců předvídatelná, měla oporu v zákoně a nevykazovala prvky svévole. Krajský soud v Ústí nad Labem ovšem nedávno rozhodl, že dublinská nařízení vyžadují v jednotlivých zemích zákonné vymezení objektivních kritérií, na jejichž základě lze v každém individuálním případě posoudit vážné nebezpečí útěku.
NSS tvrdí, že zákonné vymezení kritérií není nezbytné a podobný požadavek je přehnaně formalistický. Kritéria jsou prý obsažena v dosavadní rozhodovací praxi správních soudů.
„Právní jistota cizinců se po eventuálním přijetí zákonné úpravy vymezující objektivní kritéria vážného nebezpečí útěku nijak nezvýší,“ uvedl soudce Zdeněk Kühn. V zahraniční se výklad dublinských nařízení liší. V Německu a Rakousku mají odborníci za to, že objektivní kritéria vážného nebezpečí útěku musí být vymezena zákonem, v Británii postačí soudní výklad.
Protože jde o výklad práva Evropské unie, byl NSS povinen předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Její plné znění zveřejnil na svých webových stránkách.
Případ odstartoval Iráčan, který žaloval české úřady
Krajský soud v Ústí nad Labem na začátku srpna rozhodl, že česká policie nesmí zavírat běžence do uprchlických táborů na základě podezření z útěku. To je zmíněno v Dublinském nařízení EU. Stát však musí pojem „nebezpečí útěku“ sám definovat, což Česko neudělalo (více čtěte zde).
Ústecký soud posuzoval případ Iráčana, který se dvěma malými dcerami mířil přes Česko za příbuznými do Německa. V květnu rodinu zadržela policie a umístila do tábora v Bělé pod Bezdězem. Zadržení zdůvodnila Dublinským nařízením pro vracení běženců do země, kde poprvé vstoupili do schengenského prostoru. Iráčan ale podal žalobu, soud v červnu vyhrál, a následně byl z tábora propuštěn. Nyní už je u příbuzných v Německu.
Na rozhodnutí reagovala cizinecká policie, která podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
