Sednu si a budu si přehrávat všechno, co jsem s tímhle nekonečným klukem prožil. Ne, nebudu se plést mezi ten zástup velkých a opravdových Pavlových kamarádů, ani se nebudu snažit trumfovat ještě větší frontu lidí, kteří "měli toho Dostála za největšího kámoše".
Já s ním jen znovu půjdu na svatbu, kterou na olomoucké radnici oddával, pak půjdeme na kachnu, která se nedá "sežrat". A pak pojedeme vlakem do Prahy do Co týden dal, abychom se tam hádali o peníze na kulturu.
Druhé dějství bude v divadelních klubech, v Hradci Králové na Mistrovi a Markétce, v Činoheráku na čemkoliv a často, u nás na Kladně s Jiřím Fréharem.
Všude tam, kam Pavel rád a furt jezdil, všude tam mi vyprávěl, o čem vlastně ty kusy byly.
Debaty to byly poučné a inspirující.
Tak, až jsme zapomínali pít.
Třetí dějství bude smutné. Bude v něm vlastně jen jedna etuda. Ta o naší procházce při jeho léčbě v Karlových Varech. Chodili jsme po kolonádách, oba v kloboucích, a on mi vyprávěl, že ta operace nakonec dopadla přece jen dobře. A neboj – já se taky nebojím. Pak už jen pár SMS vzkazů – ten poslední z minulého čtvrtka už bez odpovědi.
A pak bude konec, pojedu domů a u Kladna ho znovu potkám. V Lidicích – v těch Lidicích, které Pavel Dostál vyrval ze zrůdných představ budovatelů monumentů a výrazným podílem z nich udělal krásné a důstojné pietní místo.
A tady pochopím, že v tom Národním to nebyla derniéra – že Dostálův život byl báječný seriál, který nás vybízí k mnoha reprízám.
Ten kluk, který se jmenoval Pavel Dostál, si to zaslouží.
