Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Až na tebe padne saze, budu to já, řekla jí před odchodem do plynové komory

aktualizováno 
Během několika nocí v březnu a v červenci 1944 zavraždili nacisté v takzvaném rodinném táboře v Osvětimi více než deset tisíc českých Židů. Šlo o největší masovou vraždu českých občanů v novodobé historii. Anna Hyndráková internaci v táboře jako jedna z mála přežila.

Brána koncentračního tábora Osvětim | foto: AP

Důvod vzniku takzvané rodinné sekce v rámci koncentračního tábora Osvětim je dodnes zahalen tajemstvím. Od září 1943 do května 1944 do něj bylo převezeno více než deset tisíc převážně českých Židů z ghetta v Terezíně. Na rozdíl od ostatních osvětimských sekcí neputovali rovnou do plynových komor a nedošlo ani k obvyklému rozdělení rodin. Vězni naopak dostali potvrzení o šesti měsících tzv. Sonderbehandlung – zvláštního zacházení.

70 okamžiků druhé světové války

Půlroční karanténní lhůta vypršela prvnímu zářijovému transportu v březnu 1944, kdy během jediné noci z osmého na devátého nacisté zplynovali 3 791 českých Židů. V táboře zůstalo 5 tisíc vězňů z prosincového transportu, kteří čekali, až jim vyprší šestiměsíční lhůta. S následujícím květnovým transportem, v němž byli mimo českých Židů také němečtí, rakouští a holandští Židé, přijela do rodinného tábora také Anna Hyndráková se svými rodiči. Začal pro ně nový život ve stínu neustále kouřících komínů kremačních pecí.

„Když jsme přišli v květnu 1944, tak ten zářijový transport už byl zplynovaný. Podepsali jsme kartičky Sonderbehandlung, že jsme tam na půl roku, ale věděli jsme, co nás čeká. Viděli jsme komíny, které pořád kouřily, a smrad spálené bílkoviny. Viděli jsme ustavičně přijíždět lidi, ale neviděli jsme je odjíždět,“ vzpomíná.

Anna Hyndráková

Anna Hyndráková

Jako čtrnáctiletá byla spolu s rodiči deportována z Prahy do ghetta v Terezíně. O rok později putovala celá rodina včetně Anniny sestry, švagra a roční neteře do Osvětimi.

Anna jako jediná z rodiny Osvětim přežila. Na konci války se jí podařilo utéct z pochodu smrti, ale návrat do poválečné Prahy byl tragický. Ztratila celou rodinu a jediná žijící příbuzná ji odmítla.

Dodnes nevíme, proč se nacisté rozhodli rodinný tábor zřídit. Možná za tím byla nutnost „nakašírovat“ část Osvětimi pro očekávanou inspekci Mezinárodního výboru Červeného kříže nebo snaha začít maskovat probíhající genocidu. V každém případě v červenci 1944 evidentně ztratili zájem na tom tábor dále udržovat a provedli finální selekci.

Za tři dny 6 500 mrtvých

Když přišla řada na Anninu kamarádku, rozloučila se s ní slovy: „Vidíš ty saze z komínů? Tak až na tebe zítra jedna spadne, budu to já.“ Na druhé straně selekční rampy zůstali také Anniny rodiče. „Maminka neprošla a tatínek řekl, že ji nenechá samotnou. Zůstali tam oba. Nejhorší bylo, že jsme viděly do našeho bývalého tábora a věděly jsme, že tam jsou naši. A oni viděli nás. Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím,“ říká Anna Hyndráková.

Celkem nacisté od 10. do 12. července v plynových komorách zavraždili více než 6 500 zbývajících vězňů rodinného tábora.

Anna měla to štěstí, že byla mezi zhruba třemi tisícovkami vězňů, kteří prošli selekcí. Byla přestěhována do sousedního Frauenlageru (ženského tábora): „Deset nás bydlelo v kóji dva krát dva metry. Dostávaly jsme na lavór polívky, do toho chumlu těl, ale nedali nám lžíce, takže jsme to musely chlemtat rukama. Stály jsme tam šílený apely (nástupy) často nahé, nebo jsme musely klečet. Komu se chtělo na záchod, tak jenom tak popolez, aby se nevyčural přímo pod sebe.“

Anna Hyndráková na snímku s rodiči

Anna Hyndráková na snímku s rodiči

Posléze byla převezena do tábora Christianstadt, odkud byla v únoru 1945 donucena spolu s dalšími vězenkyněmi vyrazit na takzvaný pochod smrti, z kterého se jí záhy podařilo utéct. „Dovolily jsme se strážného na záchod a šly do lesa. Čekaly jsme, jestli střelí, nebo nestřelí… A on odešel. Taky se mu asi nechtělo střílet do mladejch holek...“

Po několika dnech ale dívky udali vesničané gestapu, které je internovalo v táboře Görlitz nedaleko českých hranic. Odtud nakonec Anna po skončení války doputovala k tetě do Prahy – jedinému příbuznému, který jí po válce zbyl. „Hrozné setkání. Teta ztratila v koncentráku syny, a tak si asi říkala: ,Proč se tahleta vrátila, když na ní nikdo nečeká, a proč se mí kluci nevrátili?’ Ale já za to nemohla, že se jí nevrátily děti,“ vzpomíná.

Anna Hyndráková

Anna Hyndráková

Anna Hyndráková ještě dlouhé roky po válce se svou kamarádkou natáčela pro Židovské muzeum osudy lidí, kteří podobně jako ona přežili Osvětim. Ale přišla chvíle, kdy v tom nemohla pokračovat. „Natočili jsme jich 1 500. Pořád si ty vzpomínky vracíš a to nejhorší vynecháváš, ale pořád to v tobě je.“

Autor:






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.