Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Osudový měsíc v životě Susanne S. čili příběh, na který se nezapomíná

  8:04aktualizováno  8:04
Německo, prosinec 2007. Rozruch vyvolává informace o sebevraždě Karlheinze Schädlicha (nar. 1931), bratra východoněmeckého spisovatele Hanse Joachima Schädlicha (1935). Karlheinz svého slavnějšího bratra přes deset let udával Stasi pod krycím jménem Pastýř. Jeho vina vyšla najevo po revoluci. A po dalších patnácti letech se zastřelil.

Susanne Schädlichová | foto: Götz Schleser

Jako reakce na tyto události vznikla kniha Pořád dokola prosinec, Západ, Stasi, strýc a já. Napsala ji spisovatelka Susanne Schädlichová, dcera Hanse Joachima a neteř informátora Karlheinze. Autorka ji představila na loňském knižním veletrhu v Lipsku a opět rozpoutala střídavě usínající a probuzenou debatu na téma ministerstva pro státní bezpečnost (Stasi). Pastýřova oblíbená neteř Susanne hledá v knize odstup od rodinné historie, a proto se vyrovnává se svým strýcem. Neosobně a chvílemi i dětsky naivně.

Chcete vědět více?

Celý příběh bratrů Schädlichových najdete v sobotní MF DNES, v příloze Kavárna.  Bonusem na internetu je úplná verze interview s dcerou, která udávání jednoho bratra na druhého zažila na vlastní kůži.

x x x

VLASTNĚ JE TO DOST PITOMÉ

Rozhovor s německou spisovatelkou Susanne Schädlichovou o tom, jak bylo těžké "odmilovat se" vůči strýci, který berlínským komunistům udával její rodinu.

Život Susanne Schädlichové provázely zlomy pravidelně v prosinci. V prosinci 1977 rodina nuceně vycestovala do západního Německa, v prosinci 1983 se rodina i v důsledku tlaku Stasi rozpadla, v prosinci 2006 vyšel článek o tom, že strýc Karlheinz Schädlich celou rodinu udával, v prosinci 2007 se strýc zastřelil. O tom všem je Pořád dokola prosinec.
Susanne Schädlichová (nar. 1965) překládá z angličtiny a španělštiny, nyní žije v Berlíně. Ve své knize úsporně spojuje jak vlastní vzpomínky z dětství, tak svých rodičů, rodinné dopisy a spisy státní bezpečnosti Stasi.

Je ze spisů zřejmé, jak se váš strýc dostal do spárů Stasi?
Všichni se nás ptají, proč to udělal. Nemusel do toho jít. Byl to oblíbený člověk, všude ho rádi viděli, pohyboval se v uměleckých i disidentských kruzích. V životě je bod, kdy člověk sám rozhodne o tom, co s ním bude dál. On se rozhodl pro něco, co nechápu a co nechápe nikdo z nás. Podle spisů věděl o tom, že jeho bývalá přítelkyně někomu pomáhá k útěku z NDR do NSR. Měl motivaci, protože se chtěl té bývalé přítelkyně zbavit. Ten muž později skončil ve vězení a jeho bývalá přítelkyně měla zákaz vstupu do NDR. Prostě neměl nic lepšího na práci než to vyžvanit Stasi. Posloužil jim a Stasi se na něj zaměřila. Rok plnil úkoly na zkoušku, v roce 1975 ho už měli. Získával finanční odměny, možnost cestovat a disponoval určitou mocí. Z pozice historika se zajímal o dějiny tajných služeb a jeho idolem byl Kim Philby, britský dvojitý agent, který pracoval pro sovětskou rozvědku. Můj strýc chtěl být víc než historikem, chtěl být součástí hry.

Udavač a nakonec sebevrah Karlheinz Schädlich

Udavač a nakonec sebevrah Karlheinz Schädlich

Od roku 1977 jste žili v Západním Berlíně. On za vámi jezdil?
Čas od času do Západního Berlína zajel. Nepamatuji si, že by přišel k nám domů. Býval u jiných lidí, například u Güntera Grasse. Byl to takový šmejdil. Navštěvoval mého otce i poté, co už rodiče žili odděleně, a vždy to odůvodňoval tím, že byl zrovna na nějaké studijní cestě. Dokonce často jezdil za mojí matkou, když se odstěhovala do Düsseldorfu. Pobýval u ní před rokem 1989 velmi často, příslušné stránky ve spisech z té doby však chybějí. Matka tehdy pracovala pro nakladatelství Claassen, kde strýc vydal svoji knihu Mitford Sisters. I na Západě ho totiž zvali na všechny možné večírky.

Jak si vysvětlujete, že se stránky ztratily?
Strýc vyprávěl mému otci, že ho řídící důstojníci ujistili zničením jeho spisů, jelikož byl aktivní i v Polsku a Maďarsku.

V roce 1988 jste na jedenáct let odjela do USA. Informaci o spolupráci vašeho strýce se Stasi jste měla většinu toho času již k dispozici. Kontaktovala jste ho nebo on vás?
Nikdy mě nekontaktoval. A já zas nemohla jeho, protože jsem od něj čekala, že za mnou, za naší rodinou přijde sám, s omluvou a vysvětlením. Ze spisů je jasné, že ta zrada je příliš velká. Ten, komu se ublížilo, nemůže přijít za viníkem a zaklepat na dveře se slovy: "Á promiň, že ruším, měl bys trošilinku času na pokec?" Člověk toho není schopen. Kdybych něco takového udělala, vnímala bych to zase jako zradu na svém otci.

S vaším otcem ale strýc mluvil, ne?
Mluvil je možná silný výraz. Otec ho odhalil v roce 1992 jako špicla. Kontaktoval ho a konfrontoval. Poté strýc souhlasil s rozhovorem, který ve finále netrval příliš dlouho. Mluvili spolu ještě dvakrát, pak až v roce 2007. Strýc se otci ozval, ale ne proto, aby s ním mluvil. Napsal mu kraťoučký dopis, sepsal jakousi omluvu, ale ani to jsme nemohli brát vážně, protože ten samý text rozeslal na všechny strany. Byl to nedopis, nikoliv dopis. Pak ještě jednou krátce zavolal, ale nic neříkal. Nebyl schopný mluvit.

Hans Joachim Schädlich s dcerami Annou (ta menší) a Susanne; asi rok 1976

Hans Joachim Schädlich s dcerami Annou (ta menší) a Susanne; asi rok 1976

Bylo pro vás jednodušší informaci strávit, když jste pobývala za oceánem?
Nikdy to nebylo jednoduché, protože jsem ho měla strašně ráda. Nebyl to jen strejda nebo strejc. Byl to můj kamarád. Blízký důvěrník v dobách, kdy rodiče měli svých starostí dost sami se sebou. My všichni jsme se museli "odmilovat" a fakt jsme se museli hodně snažit, abychom ho přestali mít rádi. Pravda, Amerika mi dopřála úplně jiný život a tím mě i trochu rozptylovala. Jenže tím, že jsme si – otec, matka, sestra a já – neustále telefonovali, psali, dostihlo a provázelo mě to i tam. Asi to bylo snazší, ne však lehčí.

Proč jste se vrátila do Německa a pustila se do historek kolem Stasi?
Vrátila jsem se z osobních důvodů. Můj první syn se narodil ve Spojených státech a já začala mít jednoduše pocit, že by se mu líbilo vyrůstat v blízkosti širší rodiny, dědy, babičky. Existoval nicméně důvod, proč jsem do Ameriky odešla. Chtěla jsem pryč z německé rozervanosti Východ – Západ. Byla jsem přesvědčená, že to zvládnu pouze tak, že ještě jednou odejdu, a to co nejdál.

Jedno mi není jasné: Informace, že Karlheinz Schädlich udával spisovatele Grasse, byla v Německu zveřejněna až v roce 2006. Ačkoliv to řada lidí musela vědět již od dvaadevadesátého roku. Například historik Hubertus Knabe.
Samozřejmě to věděli. My také – z otcových spisů. Asi nechtěli hodit médiím sousto. Však také když pak v roce 2006 časopis Der Spiegel psal, že Karlheinz Schädlich, bratr spisovatele Hanse Joachima Schädlicha, udával Grasse, pořád někdo mému otci volal, ať se k tomu vyjádří. Najednou byla ta minulost zase s námi.

Ten zvyšující se tlak byl možná i důvodem, proč se váš strýc zastřelil...
Ano, tlak sílil. Strýc také věděl, že pracuji na nějaké knize. Neznal samozřejmě název ani obsah, ale věděl, že na něčem dělám. Asi existuje víc důvodů, proč se zastřelil. Strach před pošramocenou publicitou, které by byl znovu vystaven. Byl to únik do smrti, ale byla to svým způsobem také odveta. Po jeho sebevraždě nás obviňovali, že se zastřelil, protože mu rodina neodpustila. Byla v tom i ješitnost. Zestárl a starý být nechtěl. Měl ze stáří strach. Prostě za sebou hlasitě prásknul dveřmi.

Karlheinz Schädlich se zastřelil, Berlín 2007.

Karlheinz Schädlich se zastřelil, Berlín 2007.

V jednom rozhovoru jsem četla, že se chtěl sebevraždou pomstít rodině, která ho zavrhla. Souhlasíte s tím výkladem?
Jako odvetu jsme to zprvu nechápali. Vlastně to byla Lilo Fuchs (vdova po disidentovi Jürgenovi Fuchsovi – pozn. red.), která mi dva dny po jeho smrti volala: Bože můj, vždyť on to mířil proti vám. Následovaly telefonáty známých, kteří nás atakovali, že prý musíme na jeho pohřeb. Bylo to nucení k odpuštění. On z toho vyšel s čistým štítem.

Ale přece jen: Co když měl váš strýc svědomí a nebyl úplný cynik – a raději dobrovolně odešel z toho světa...
Můj otec přišel na jeho spolupráci v roce 1992 a strýc se zastřelil v roce 2007. Celou tu dobu nevyužil k tomu, aby se s námi usmířil, především se svým bratrem. Začal nový život, našel si nový okruh přátel, hlavně mladých lidí, kteří se kolem něj hemžili, a on jim nic neřekl. Vedl tudíž nadále dvojí život. A to je cynické. Jeho sebevražda přišla nečekaně, ale on se smrtí koketoval už dřív. Často vykládal, já se zabiju, koupím si berettu, ale nikdo to nebral vážně.

Proč přesně byl váš otec pro východoněmecký režim nepřijatelný?
Začalo to Biermannovým vyhoštěním. Otec proti tomu podepsal petici, načež si ho začali předvolávat s tím, aby podpis stáhl. Bránil se, ztratil veškeré existenční zázemí a poslední možnost zveřejnit v NDR své texty z předchozích let, jak doufal dokonce ještě v letech 1976 a 1977. Proto nechal propašovat jeden manuskript knihy Pokus o blízkost z NDR do NSR prostřednictvím novinářky z deníku Süddeutsche Zeitung. Kniha vyšla na Západě bez souhlasu úřadů NDR, tím se porušil autorský zákon, a to byl prakticky konec. Byla to pro ně záminka prohlásit ho za nepřítele státu. Připravili trestní proces, jehož důsledkem bylo nucené vycestování.

Hans Joachim Schädlich

Hans Joachim Schädlich

Vám bylo v době Biermannova vyhoštění jedenáct let. Co vám z doby před vycestováním nejsilněji utkvělo v paměti?
Právě samo vyhoštění Biermanna. U nás doma se tehdy s otcovými přáteli netrhly dveře, byl to život mezi příchody a odchody. V našem bytě se scházeli západní a východní spisovatelé, takže jsem byla trochu zasvěcená do toho, co mí rodiče dělají. Chápala jsem význam i politickou dimenzi. To, že si nemohu pustit pusu na špacír, mi bylo v jedenácti už jasné. V Československu tomu určitě nebylo jinak. Jakmile byl člověk kritický, musel dávat pozor, s kým mluví, i ve škole. Věděla jsem tudíž, kdo je Biermann a co jeho případ znamenal pro mé rodiče. Dodnes mám v paměti den jeho vyhoštění. Byla jsem sama doma, koukala na televizi a slyšela tu zprávu. Věděla jsem, že od teď existuje už jen Před a Potom, že se stalo něco důležitého. Když jsem slyšela, že se naši vracejí, hnala jsem ke dveřím a křičela: "Představte si, vyhostili Biermanna!" Další rok byl pro mě jako ty ostatní. Více méně. Zase k nám chodili spisovatelé. Až když mi maminka v roce 1977 oznámila, že odejdeme, byl to pro mě šok.

Nebyla to pro vás spíše úleva? Člověk si mohl říct, že konečně má socialismus za sebou.
Takhle jsem to neviděla. Věděla jsem sice, jak je to pro mé rodiče v NDR těžké, ale ke mně to špatné tak nedoléhalo. Bylo tu ohrožení, ale i pocit, že se mu dá vzepřít a bránit se mu. Že člověk musí být rovný a stát si na tom, čemu věří. Když mi ve dvanácti řekli, že se jde na Západ, říkala jsem si na jedné straně, to je super, vždyť komu se takové dobrodružství podaří, na druhé straně jsem věděla, že tu nechám svůj dosavadní život. Byla to rozpolcenost – na jedné straně úleva, na druhé šílená tíha.

Meziválečná britská obdivovatelka Hitlera Unity Mitfordová, o níž psal historik Karlheinz Schädlich. Unity si prostřelila hlavu v parku, nicméně přežila. Udavač učinil totéž, ale nepřežil.

Meziválečná britská obdivovatelka Hitlera Unity Mitfordová, o níž psal historik Karlheinz Schädlich. Unity si prostřelila hlavu v parku, nicméně přežila. Udavač učinil totéž, ale nepřežil.

Rodina byla od Stasi pronásledována na Východě i na Západě. Pocítila jste to i na vlastní kůži?
Náš byt často prohledávali nebo přestavovali. Já byla tehdy fanoušek Beatles. Jednoho dne v mém pokojíku sundali všechny jejich plakáty ze zdi. Vrátili jsme se z dovolené a já si prostě myslela, no jo, asi se odlepily a spadly, dokud mi v další vteřině nedošlo, že byly srolované a úhledně složené na posteli. V pracovně mé matky jednou zpřeházeli rukopisy. Chodili vždycky, když jsme nebyli doma, a zanechali stopy, aby ukázali, že tam byli. Drobnosti, třeba ukryli klíče na kuchyňském stole.

V Západním Berlíně to pokračovalo. Tam chodili dokonce osobně a ptali se po mých rodičích. Z toho, jak mluvili a jak vypadali, bylo nad slunce jasné, s kým mám tu čest. Bylo to takové nebezpečí Face to Face. Matce občas někdo volal a vzápětí položil sluchátko. Chtěli demonstrovat, že si nemůžeme být jisti ani na Západě. Chtěli lidi rozhodit. Když člověk přijde domů, na místo, které je v jeho očích tím nejbezpečnějším, a zjistí, že už tam před ním někdo byl, znejistí, nahání mu to strach.

Byla literatura NDR aspoň do určité míry zrcadlem režimu? Váš otec se o to svou knihou Pokus o blízkost očividně snažil.
Existovaly dva proudy. Spíš dva a půl. Ti, kteří byli oddáni režimu, otevřeně se za něj bili a psali podle toho. Tam žádné jinotaje nenajdete, jen propagandistické výkřiky. Pak tu byli tací, kteří byli proti, v NDR nesměli publikovat a psali do šuplíku. Například můj otec. Ti přirozeně psali v parabolách nebo si vzali jako metaforu nějakou historickou postavu pro aktuálního politika. Často se sahalo i po pohádkách. A ti polokritičtí, kupříkladu Christa Wolfová, našli střední cestu: troška té kritiky, nicméně exkluzivní vydání jejich knih v západním Německu jejich věrnost režimu vždy znovu posílila.

Byly východoněmecké pohádky nebo detektivky spíše útěkem od reality, nebo ji naopak dokázaly popsat lépe než socialistický realismus? Příkladem je Erich Loest, který po sedmi a půl roce ve vězení publikoval detektivky. Váš otec a Lutz Rathenow psali pohádky.
Útěkem bych to nenazvala. Erich Loest byl enfant terrible NDR, a když někdo takový chtěl určité věci dát na papír a být systematický, bylo nutné najít cestu, jak ty věci zveřejnit. Pokud detektivky nebo pohádky byly jedinou cestou, tak to nevnímám jako únik, ale jen obejití nepřekonatelné překážky. Muselo se sahat k takovým formám, které úplně neodpovídaly těm, které by si autoři sami vybrali. Bohužel.

Erich Loest, německý spisovatel

Erich Loest, německý spisovatel

Měl na váš literární styl vliv otec, případně fakt, že jste se odmala pohybovala mezi lidmi, kteří vedli intelektuální řeči?
Vůbec ne. Už jako malá jsem začala psát a měla to ráda. Mým terčem byla tehdy má sestra. Psala jsem pro ni knihy a básně. Měla radost. Jakmile jsem měla chvilku, psala jsem. I ve škole. Němčina byl můj oblíbený předmět. Jednoduše geny. Literární kruhy, které zmiňujete, nehrály bezprostřední roli ani při práci na knize Pořád dokola prosinec. Nepřímou roli měly v tom, že jsem potřebovala svolení od těch, kteří jsou ještě naživu, abych mohla nahlédnout do jejich spisů. Vysvětlila jsem jim, o co mi jde, většina reagovala velmi pozitivně, povzbuzovali mě a říkali: Jen do toho jdi, tohle má smysl! Někteří však souhlas s nahlédnutím do spisů odmítli.

Kdo například?
To nesmím říct (smích). Někteří vůbec nereagovali. Některá jména ze spisů jsem nesměla zveřejnit, některá jsem vůbec nedostala.

To mi připomíná potíže nakladatelství Christoph Links Verlag, které publikuje dokumenty z časů NDR a stále čelí žalobám těch, o nichž píše. V Německu se nesmí psát o agentech a důstojnících Stasi?
Jména takzvaných neoficiálních spolupracovníků i hlavních úředníků Stasi se smějí uvádět, to tvrdí úřady s ohledem na tzv. německo-německý zákon. Kromě toho však existuje spolkový zákon o ochraně osobních dat a tam musí být člověk ve střehu. Vlastně je to dost pitomé.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.