Nad hlavou nic netušícího dítěte se vyhrocuje letitý konflikt mezi dvěma institucemi.
Obě mají chránit zájem dětí ohrožených na životě i na budoucnosti. Obě mají vůči sobě výhrady. Jejich svár a prestiž, zdá se, jsou nyní důležitější než samo dítě.
Vnucuje se dokonce dojem, že Vodičková použila tklivý příběh miminka jako mocnou zbraň proti státní byrokracii. Kdo by se úřadů zastával?! Kdo, když si stát osobuje monopol na rozhodování o osudu odložených dětí a nedělá to dobře.
Nechtěných dětí jsou plné kojenecké ústavy a dětské domovy. Některé bezradné matky po porodu svá děcka pohodí, ale i zavraždí, než by se komukoli přiznaly k mateřství. Na druhé straně je spousta rodin, které roky žádají o opuštěné dítě.
Podrobují se testům, zkouškám, prověrkám a čekají a čekají a čekají. Stejně tak děti, jejichž budoucnost je zakleta "v papírech". Mezi bezmocnými čekajícími hradba paragrafů, bariéry posudků, soudních průtahů a někdy i lidské neschopnosti.
To stát si "vykoledoval" rebelantku Vodičkovou.
Lidé hodně zaujatí pro věc nezřídka napínají toleranci zákonů k prasknutí, aby změnili špatné, aby probudili spící. Někdy i faulují. Konflikty "vyššího principu mravního" s platným řádem jsou v demokratické společnosti nekonečné. Tady a teď jde o osud dětí, které mají právo na slušný život.
Země, v níž se narodily, jim ho garantuje. Musí tedy počítat i s jedinečnými okolnostmi zrození, které se do obecných pravidel nevměstnají. Možná v tomto konkrétním případě byla pravidla porušena. Možná nebyla, soud nechť rozhodne.
Paní Vodičková riskovala pro věc. Ponese následky. V jednom však zvítězila: dramatickým způsobem převzetí dítěte probudila veřejný zájem o velmi vážný problém. Tím je osud odložených dětí v nepříliš laskavých rukou státu.
