Podle čeho se politici rozhodli, že oberou stát a přiklepnou chemický gigant zrovna té špatné nabídce? Buď měli zásadní a vznešené motivy, ale potom by se neměli bát je zveřejnit. Nebo platí druhá možnost, že jejich důvody byly vznešené mnohem méně.
Špatné zprávy nejsou bleskem z jasného politického nebe. Vláda od počátku zkazila, co mohla: poradenské firmy, které asistovaly při hledání kupce, byly vybrány bez výběrového řízení. Prý kvůli urychlení. Zájemci dostali na seznámení s kupovanými firmami šibeniční lhůty. Prý kvůli urychlení. "Musí" se totiž prodat ještě za této vlády, tedy do voleb. Ale právě tito ministři zavinili, že privatizace zklamala velká očekávání záchrany veřejných financí.
Bylo by rozhodně lepší, aby strategické podniky prodával někdo jiný než současný kabinet, který zaplevelil privatizační smlouvy nesmyslnými požadavky. ČEZ i Unipetrol nabízel vcelku, přestože prodej po částech by vyšel výhodněji. Kupec ČEZ by se zase měl zavázat k zbytečným odběrům hald hnědého uhlí.
Kdo měl proti vypsaným podmínkám námitky, byl ze soutěže vyřazen. Ovšem ani tady se neměřilo stejným metrem: v soutěži se udržel protestující francouzský monopol EdF. Byl totiž předem vyvoleným favoritem. Ruce si u něj podávaly delegace poslanců, ministra průmyslu Grégra i náměstkyně Vlasákové.
Není to podezřelé? Zatím jediným pozitivním výsledkem privatizace tak je začínající mezinárodní ostuda: během jednoho hektického prodlouženého víkendu politici prošustrovali pohádkové peníze a kus naší dobré pověsti. A také pověsti své. Za co ji vyměnili?
