Možná, že stojí uvolnění odposlechu do éteru zato, nicméně jde již zejména o možné potvrzení stavu minulého, reflektovaného a řešeného. Hlavní „hodnota“ ničivé nahrávky není politická, nýbrž obecně společenská.
ODS se mění, a ne že ne
Ať už je konkrétní momentální cíl nabídky odposlechů MF DNES jakýkoliv, vyslané občanům obecně indikují nebo mají zpětně indikovat míru nepřijatelnosti Bémova „režimu“ na pražském magistrátu. Vzhledem ke vskutku peprným, až kapříkářským hláškám obou protagonistů hovorů nemůže být důsledkem nic jiného než nevyhnutelné zděšení i nejotrlejších občanů, další problematizace ODS a radikální impulz k další sadě tzv. protikorupčních opatření. Protože Pavel Bém se zmohl vcelku překvapivě jen na slabounkou obranu a v zásadě nemá již co ztratit, zbytek ODS je zdánlivě v pěkném štychu. Doufejme. Důvod k panice tu totiž není.
Exministr Ivan Langer jako čerstvý absolvent advokátní zkoušky. (21. března 2012)
Česká republika je svědkem již po dva roky probíhajících změn uvnitř strany. Tváře, které se před relevantními i nerelevantními nařčeními gradujícími za „chlapácké“, leč anarchické Topolánkovy éry, nedokázaly obhájit (Ivan Langer, Pavel Bém, Aleš Řebíček aj.), již ve vedení ODS či na předních pozicích státní správy nejsou. Myslí si snad někdo opravdu, že Nečasovo vedení stojí o další maléry? Že premiér za ODS osobně neručí? Zřetelně nový směr nabírá od posledních komunálních voleb i Praha, kde mocenskou kontrolu posiluje rovněž koaliční princip. Čím jiným jsou uvedené změny, než na voličské lekci založenou reflexí a vážně míněným, byť jistě zdlouhavým a nedokonalým pokusem o překonání lobbyistické éry? Nezaslouží si snad kurz spojený s premiérem Petrem Nečasem navzdory hrátkám s démony minulosti šanci?
Korupce? Více kontextu by neškodilo
Změny v ODS probíhají na pozadí určitého historického kontextu a skutečností tak neměnných, jakými jsou lidské vlastnosti. Česká společnost po listopadu 1989 rychle obnažila vedle potenciálu soukromého rovněž své erární bohatství. A to za situace, kdy rozsáhlý soukromý majetek byl s výjimkou restituentů řídkou výjimkou. Mohlo se vůbec, a to v jakékoli jiné transformující se zemi, stát něco jiného, než že se tyto prostředky staly a nadále jsou předmětem zájmu osob po celé toto období hrající novodobá majetková škatulata? Mělo se, jak stále dokola mnozí opakují, podobně jako u privatizace a „chybějícího právního rámce“ rovněž u veřejných zakázek čekat na příjezd delegace Transparency International?
Činnost protikorupčního Fondu Otakara Motejla zahájila jeho dcera Kateřina Kulíšková, šéf Transparency International David Ondráčka a politoložka Vladimíra Dvořáková.
Odpověď zní samozřejmě ne, ačkoliv to nikoho za nic neomlouvá. Proto se můžeme právem podivovat neuvěřitelné dvojtvářnosti a sžíravé ambicióznosti Pavla Béma a žasnout nad bezmála epickým koncem jeho zdegenerovaného kamaráda. Rozhodně však nepodléhat pocitu, že jsme byli (a možná ještě jsme) ve skutečnosti voděni za nos politiky jako Bém, a celý demokratický systém kvůli tomu postrádá platnost a smysl. Příklad nejprve voliči vytrestané a nyní menší a pokornější ODS a převolené Prahy je naopak dobrou zvěstí. Díky uniknuvší tajné nahrávce jsme se seznámili s intimitou klientelismu. Nic víc, nic míň.
