Dívky neuhořely kvůli námříká ošetřovatelka o požáru v Měděnci |
Odkdy jste pracovala v Měděnci?
Nastoupila jsem tam jako zdravotní sestra v září 1981 - vlastně ve stejné době jako Eva Kováčová, která dům o tři roky později zapálila.
Jak na vás ta dívka působila?
Její první slova při nástupu byla: "Já tady s těma gumovejma ksichtama nebudu..." Okamžitě zjistila, že si v ústavu nebude s nikým rozumět, takže se ani nedivím. Ona byla chytřejší a mívala dokonce dny, kdy byla hodná. Jednou jsem ji pozorovala, když vysvětlovala základy matematiky ostatním dívkám, které najednou chápaly látku mnohem líp, než když ji vysvětlovala renomovaná vychovatelka. Eva znala základy znakové řeči, uměla dokonce maďarsky...
A jindy byla nezvladatelná?
Takových dnů bylo mnohem víc, jejím obranným reflexem byla zloba. Pořád z ústavu utíkala. Schválně ubližovala dětem, které se nemohly bránit. Podrážela nohy děvčatům po mozkové obrně, ničila jim oblíbené panenky... Rozrušovala jejich psychiku a vlastně celý chod ústavu. Chtěly jsme ji dostat pryč, ale vždy přišla odpověď, že si už Eva prošla různými dětskými domovy a ve všech usoudili, že patří do ústavu.
Měla něco společného s Aňou Geislerovou, která ji pak hrála v Requiem pro panenku?
Vůbec ne. Ten film jsem skutečně nikdy neviděla celý, neměla jsem odvahu, ale jedno vím - už od chvíle, kdy spatříte Aňu, je plný chyb. Jenomže v případě Měděnec bylo na chybách založené všechno. Chybné bylo umístění dívky do ústavu, chybné pak bylo policejní vyšetřování, chybné byly i neověřené články, které později popisovaly ústav v Měděnci jako koncentrák.
Co bylo pro Evu poslední kapkou?
Měla nestandardně vřelý vztah s vychovatelkou, která si dřív vzala do péče jednu svěřenku a v Evičce živila naději, že si ji vezme taky. Eva se k tomu upínala, ale těsně před požárem jí vychovatelka sdělila, že to nevyjde - že prý je manžel proti. V tu chvíli se asi rozhodla.
Co jste dělala, když hořelo?
Toho 1. listopadu jsem přišla na noční a v domě už byl klid. Napsala jsem hlášení, povídala si v přízemí s děvčaty, která ještě nespala, udělala jsem si kafe... A před půlnocí jsme uslyšely křik z chodby. Chtěly jsme volat hasiče, jenomže jsme měly zamčené telefony, abychom je nepoužívaly k soukromým hovorům. Zkoušely jsme hasicí přístroj, ten nefungoval. A tak jsme běžely k sousedům, ať zavolají hasiče, a pak jsme se snažily evakuovat.
Co tenkrát vlastně hořelo?
Požár v MěděnciPři požáru ústavu v Měděnci zemřelo 26 žen. O tragédii se příliš nepsalo, Rudému právu vystačilo dvanáct řádků. Současný pohled na událost je ovlivněn filmem Requiem pro panenku. |
Skříně, ve kterých byly šaty - Eva je prý polila nějakou leštěnkou. A od hadrů nejspíš chytla extrémně hořlavá izolace ve stěnách, protože najednou všude lítaly jiskry. Nastal velký zmatek - svěřenky byly třeba zvyklé, že je kolem půlnoci budíme na WC, aby se nám nepočuraly, a když jsme je teď vyháněly z ložnic ven, tak se nám zase hromadně vracely zpátky do požáru.
Za jak dlouho přijeli ti hasiči?
V takových chvílích nesledujete čas, ale nám to připadalo jako strašně dlouhá doba. Hasiči se tenkrát nechovali nejlíp, nenamáhali se zasáhnout v některých ložnicích nahoře, takže tam uhořela spousta dívek. O chaosu nakonec svědčí i fakt, že se poztrácela spousta věcí; třeba já přišla o kabelku se všemi penězi a doklady, i když jsem ji měla v přízemní šatně, a ta byla ohněm netknutá.
Co se dělo po požáru?
Všechny převezli do Vejprt, kde zjišťovali, kdo vlastně chybí. Eva se snažila pomáhat, už v noci vynášela dívky z baráku a ve Vejprtech je pak uklidňovala - vlastně nás nenapadalo, že by mohla být žhářkou. To přiznala až o několik dnů později.
Myslíte, že jste tehdy udělaly nějakou zásadní chybu vy - ošetřovatelky nebo vychovatelky?
Z dnešního pohledu určitě, ale je to těžké. Nám bylo do třiceti let a snažily jsme se o holky starat, jak jsme uměly. Ano, dávaly jsme jim prášky, které možná byly zbytečné, ale ty jim předtím předepsali psychiatři a pediatři... Anebo pouta - přišel vedoucí a povídá, tady máte pouta, a když bude některá zlobit, tak ji připoutejte k topení. Byl to příkaz.
Vyprávěly jste to pak u výslechů?
Nikoho nezajímalo, kdo nám dával příkazy. Nikoho nezajímalo, proč se třeba zamykaly telefony. Nikoho. Policie chtěla mít obětní beránky, a když jsme se u výslechu snažily popisovat celou tu tragédii z jiného úhlu, řekli nám: "Na to se neptáme." Do poslední chvíle jsme nevěděly, která z nás to odnese, a nakonec šly do vězení dvě vychovatelky.
