"Musím to psát, případně vydávat? Fakt, že se zde někdo snaží pomocí psaní nahlédnout svůj život, že si zkouší své literární dovednosti, je totiž jedna věc, druhá věc pak je, jaký to má výsledek,“ končil svoji recenzi na knihu Jany Šrámkové (1982) Hruškadóttir Ondřej Horák v Lidových novinách. A odpověděl si: "…přečtou si ji rodinní příslušníci a kamarádi autorů a pak recenzenti, širší čtenářská obec ji však nechá stranou.“
Opravdu? Text vyšel v sobotní příloze LN Orientace 2. května 2009. O dva týdny později, na pražském veletrhu Svět knihy, vyprodal Joachim Dvořák, šéf nakladatelství Labyrint, které knihu vydalo, tento debut do posledního výtisku. A právě v těchto dnech Labyrint ohlašuje dotisk knihy, jíž očividně k prodeji pomohlo několik vstřícných recenzí, dvě tři interview s autorkou a nejvíc pak asi Ortenova cena, kterou Šrámková během Světa knihy obdržela. Co z toho plyne? Opatrně s radikálními soudy o publiku a prodejnosti té či oné knihy!
Srážky a úmrtí
Nedlouhý román s "islandským“ názvem si Ortenovu cenu zaslouží; porota laureátsví přiřkla knize hutné, neupovídané, ne však komprimované do přetíženosti, která je pro většinu publika neskousnutelná; přisoudila ji próze, kterou v nominaci oceňovala za "stylově čisté, tematicky ojedinělé, nedoslovné vyprávění“, přičemž až na tu tematickou ojedinělost se s těmito charakteristikami dá souhlasit; přiznala ji textu, jenž je emocionálně citlivý, ne však přejemnělý, natož manýristický.
o knize
Jana Šrámková: Hruškadóttir K vydání připravila Věra Dumková. Labyrint , Praha 2008 (vyšlo 2009), 116 stran, doporučená cena 158 korun. |
Hruškadóttir je v dobrém a několikanásobném slova smyslu kniha uměřená, sice nikoliv velké umělecké dílo, nicméně očividný příslib. A rovněž další signál, že v nastupující tuzemské prozaické generaci, v generaci mezi dvaceti a třiceti, jsou na tom autorky lépe než autoři, tedy co se týče děl odrážejících současné rodinné a vztahové konstelace. Citelný úbytek genderové vitality je u mužských tvůrců, nejen na poli české prózy, nýbrž i jiných uměleckých druhů, zřejmý.
Že v tématu ani námětu u Hruškadóttir nejde o nic mimořádného, napoví to, o co v knize takzvaně běží. Příběh vypráví vysokoškolská studentka Veronika, která se jeden čas stala bezmála rovnoprávnou členkou rodiny své spolužačky a kamarádky Madly. Veronika studuje severské literatury, a to ona je tou Hruškadóttir, dcerou hrušky, dcerou stromu, který v čase Veroničina narození zasadil její otec.
Jenže táta posléze zmizel, rodinu opustil a "zapomněl“, a strom Veronice zůstal v mysli coby emocionální stopa a jistý opěrný bod identity. Tu ovšem v rané dospělosti formuje především zmíněná rodina Tomanova, otec Šimon, matka Irena, sourozenci Madla a Adam.
Útulná vila a zahrada v dobré pražské čtvrti, laskavě polemické, intelektuálně masírující a mírně teatrální nastavení rodinných příslušníků vůči sobě navzájem a posléze i k Veronice, hmotná bezstarostnost. Tady, v této rovině, se vyprávění nalézá na hraně klišé, stejně jako ve volbě fatálního zásahu, autonehody, která Madlu a Adama připraví o život a Veroniku o pospolitost, která jí vlévala energii a zpevňovala sebevědomí.
Ale takováhle převyprávění děje jsou u textů typu Hruškadóttir k ničemu, respektive mohou posloužit pouze jako velmi orientační informace o "čem“ kniha je, nikoliv o způsobu, jímž je vyprávěna a jaká v souhrnném účinu je.
Přestože mi totiž při autorčině "použití“ autonehody v prvním okamžiku zatrnulo a říkal jsem si, že tohle snad nemusela, havarijní vnesení fatality se velmi záhy v knize projeví nikoliv jako dějová berlička či citová vydírka, nýbrž jako dělící okamžik, který bez skrupulí a valných ohledů přeskupí vztahovou konstelaci zbylého tria Šimon, Irena, Veronika.
Manželé se po smrti potomků vzájemně stahují ke dnu, umocňují svůj žal a Veronika odjede se Šimonem na venkov, na chalupu, kde jej mateřsko-přátelskou péčí, plnou pochopení, tolerance a slušnosti postaví na nohy.
A Irena, již také vzpamatovaná z nejhoršího, si potom manžela odveze, aniž Veronice poděkuje, aniž dojde k nějakému (samozřejmě nikoliv hmotnému) vyrovnání. Tímhle však příběh zdaleka nekončí. Po letech dojde k novému setkání s Irenou a Šimonem, mezitím tito manželé "v letech“ mají nové děti a nic není jako dřív…
Zbytné vylepšení
Vyprávění Šrámkové může připomínat věčně proměnlivou, pulsující šroubovici, v níž všechny body jsou provázány a na sebe velmi dobře slyší. Organismus textu, jeho stavbu, přesně vystihl Pavel Šidák na serveru www.iliteratura.cz: "Síla knihy je v podání, v rafinované (nikoli "cudné“, jak se píše na záložce, přesně naopak, v poučené, mistrné, sofistikované!) práci s postavami, ději a s časem, totiž v podání motivů. Kniha je složitá tkáň retrospektivních a perspektivních náznaků, citátů a motivů; jednotlivé události se vynořují ve významovém nasvícení předcházejících a budoucích dějů, celek knihy je zahalen oparem vzpomínky, která volně přechází do zároveň ještě hlubších a naopak mělčích pater paměti na jedné straně a do současnosti na straně druhé.“
Každý příběh, je-li práv nazývat se uměleckou literaturou, má své specifikum, svůj jedinečný "zůstatek“ – po odečtení všech kompozičních a jiných literárních dovedností, jimiž byl zrozen. U Šrámkové je tím asi rozhodujícím "zůstatkem“ napětí v trojúhelníku Veronika – Šimon – Irena. Mnohokrát různou měrou naznačen, nikdy však přímo nevysloven je milostný prvek ve vztahu Veroniky k Šimonovi.
Jistě, on jí do značné míry supluje otce, nikdy mezi nimi "k ničemu“ explicitně nedojde, a přece pevné svázání manželů Tomanových vnímá a snáší Veronika ne úplně hladce, její myšlenky se velmi náznakovitě, ale zachytitelně vysmekávají z dominující korektnosti.
Toto napětí je znatelné od prvních do posledních stránek románu a je podstatnou živinou příběhu – na rozdíl od několika citátů z jiných literárních děl, které autorka do románu přisypala. Zřejmě mají rozmnožit význam vyprávěného. Byla to od Jany Šrámkové zbytečná starost a snaha.
