Můžeme se tedy dočkat, že zelení a socialisti udělají koalici. Můžeme se však dočkat i opaku. Zelení, tento nadějemi katapultovaný konglomerát různorodých ideálů, ze sebe učinil nevěstu, která si může vzít každého ženicha.
Pro voliče, který nechce Paroubka, to může znamenat, že Paroubka bude mít. Volič, který nechce ODS, může se jí dočkat. Že by se zelený volič dočkal zelené vlády, je vyloučeno. Zelený hlas nerozhodne o zelené moci, nýbrž o moci oranžové, či modré. O podobě vládní koalice rozhodnou mnohem víc procentíčka z voleb než předvolební ideály a tvrzení politických stran.
Premiér přišel s heslem: Kdo volí zelené, volí Topolánka. Heslo dlouho nevydrželo - dnes může premiér s nadějí říkat, kdo volí zelené, volí mě. Pro tu protiparoubkovskou frontu, která v zelených jako obvykle vidí inkarnaci pravdy a lásky, je to povážlivé.
Volit zelené je ekoloterie. Strana i postavy jsou příliš rozporné a nejasné. Názorový skok od Patočky a spol. k Bursíkovi byl prudký, co když brzy přijde do Strany zelených zas nová orientace?
Paradoxu poměrného systému a koaličních vlád, v nichž o podobě vládní moci rozhoduje ten nejslabší, si vychutnáme v těchto volbách dosyta. Do role jazýčku se tlačí hned dvě malé strany, KDU-ČSL a zelení.
Volit už dnes koalice není možné - strany se po volbách mohou rozhodnout všelijak. Přesto by hlasovací strategie už dnes měla kalkulovat spíš s nějakou příští koalicí. Hlasuj tak, aby se spojili ti, které spojit chceš - to je věštecký úkol voliče.
Před časem bylo vše jasné a čitelné: dva bloky komunisti patří k socialistům, ostatní jsou proti. Když socialisti vycítili, že blok s komunisty jim nezajistí moc, hledají nové spojence.
Ti zelení jsou právě na řadě. Nemají komunisty nahradit (to by na vládu nestačilo), mají je doplnit. V tomto duchu Paroubek dnes manévruje.
