"Firma Trade Centre nás nedávno kvůli skleněným artefaktům požádala o změnu stavby a o další stavební úpravy, ale nyní nás požádala, abychom neposuzovali dva konfliktní body - skleněné zakončení věže uměleckým dílem a čtyři skleněné vikýře obrácené směrem do Kampy," uvedl Jiří Musálek z odboru památkové péče magistrátu.
Dodal, že jeho odbor tedy tyto artefakty posuzovat nebude. "Ty změny, o které investor požádal v souladu se stanoviskem Pražského ústavu památkové péče připouštíme. Je to například schodiště v bývalém holubníku nebo spojovací lávka z tohoto holubníku. Nejsou to ovšem zásadní změny," doplnil.
Ředitel firmy Trade Centre Bohumil Mach uvedl, že jeho společnost neustupuje od stavby skleněných artefaktů absolutně, ale snaží se spolu s památkáři najít společné kompromisní řešení. "Teoreticky by tam ještě nějaké skleněné prvky být mohly. To se ale vyvíjí z diskusí mezi paní Mládkovou, památkáři i námi," řekl ředitel Mach.
Firma Trade Centre stále počítá s tím, že se jí podaří dokončit rekonstrukce části Sovových mlýnů ještě do konce září, kdy by se tam měla konat i jedna doprovodná akce zasedání Mezinárodního měnového fondu.
"Měla by tam být umístěna i část expozice, kterou chce paní Mládková věnovat hlavnímu městu," řekl ředitel Mach a doplnil, že se hlavní diskuse o budoucí podobě Sovových mlýnů odehrává prostřednictvím Trade Centra mezi nadací, kterou zastupuje především Meda Mládková a památkovými orgány.
"Meda Mládková je o všech změnách informována. Přiznám se, že to jsou věci, které bez paní Mládkové, respektive bez její nadace nejde ani rozhodnout," uvedl ředitel Mach.
Meda Mládková však uvedla, že firma Trade Centre, nemá v případě Sovových mlýnů co dovolovat nebo nedovolovat. "To je věc moje, a ne jejich. Uznávám, že město není bohaté, ale na druhé straně já dávám sbírku za třicet milionů dolarů a město dává třicet milionů korun. To je neuvěřitelné. V celém světě by mi na takovou sbírku postavili palác," sdělila Mládková.
Meda Mládková chce městu věnovat mimo jiné i 225 obrazů Františka Kupky, sto prací Jiřího Koláře a 16 soch Otto Guttfreunda. Za to však požaduje, aby byly Sovovy mlýny přestavěny podle jejích představ.
Galerie moderního umění nebude otevřena v Sovových mlýnech letos, jak si původně donátorka Meda Mládková představovala, ale až v březnu příštího roku. Celý areál má být opraven do konce roku. Stavební práce město svěří firmě vzešlé z veřejné obchodní soutěže, společnosti PSJ holding, která úspěšně provedla rekonstrukci Obecního domu.
"Nebude to mrtvé muzeum, ale živý organismus. Chtěla bych, aby zde byly katalogy výstav z celé republiky, přednášky a koncerty," řekla Mládková, která trvale žije ve Washongtonu. Umístění kolekce části soukromé sbírky Mládkových chápe jako projev vlastenectví a dar hlavnímu městu s podmínkou, že bude umístěn právě v Sovových mlýnech.
Rekonstrukce mlýnů má stát kolem devadesáti milionů korun, přičemž na zaplacení této částky se bude podílet město Nadace Mládkových. Ta má zatím pouze příslib finančních darů od sponzorů.
Meda Mládková: Sbírka je moje poslední zbraň
Dva měsíce před termínem částečného otevření Sovových mlýnů zasahujete do projektu, přidáváte nové prvky. Myslíte, že je to rozumné?
Ať lidé vidí, ukážu vám příklad toho, co bylo povoleno. Moje architektka Helena Bukovanská navrhla původně věž, která se mi líbila. Nahoře měla být vystavena práce Karla Malicha. Ale hasiči rozhodli, že ve věži musí být schody a nakonec i vzduchotechnika. Vznikl nový plán, který vidíte. O této změně jsem nebyla vůbec informována. Od ateliéru 8000, který připravoval projekt, jsem mnoho měsíců marně žádala model. Jakmile jsem ho dostala, byla jsem šokována. Zakončení té věže nedává smysl, taková králičí budka, kde se člověk ani nepostaví. To ovšem nemohu dovolit, aby se říkalo: Meda Mládková prosadila tak nevkusný projekt. Proto jsem se rozhodla povolat několik výtvarníků, aby mi pomohli Sovovy mlýny vylepšit. Napadlo nás obohatit stavbu několika skleněnými výtvarnými objekty, které - a to je velice důležité - nás přivádějí do 20. století. Aniž bychom něco zbourali!
Přesto - není to poněkud pozdní zásah? Zejména pokud ony prvky lze vnímat i jako nadbytečnou extravaganci? Klub za starou Prahu mluví dokonce o tom, že prosazujete reklamní poutač, který naruší panorama Hradčan.
To v žádném případě. Jakmile ale někdo jednou napíše, že na Malé Straně bude postavena moderní věž se skleněným poutačem, lidé si hned představí deset pater. Ve skutečnosti to jen znamená, že vršek věže se stane terasou a na ní bude umístěn skleněný vzdušný výtvarný objekt. Jeho výška, jak můžete vidět na novém návrhu, nepřevýší ani štíty Sovových mlýnů. Uvnitř nebudou žádné reflektory, jde o normální průhledné sklo, aby nevrhalo odlesky, může být i antireflexivní.
Podle informací našeho deníku však nemá být změna projektu schválena památkovou radou především kvůli skleněným vikýřům v objektu bývalé konírny. Trváte i na nich?
Trvám, protože to patří k celkovému záměru. Mně stále vadilo, že vnější výraz budovy je trochu nudný. Jako dodatky tedy vznikly skleněná lávka, zmíněné zakončení věže a skleněné vikýře. Jedno bez druhého nedává smysl. Jakmile se vzdáme budek, něco bude chybět.
Domníváte se, že očekávané rozhodnutí památkové rady je natolik nekompetentní, že se s ním nelze smířit?
Když jsem se dozvěděla, že bude zasedat památková rada, zjistila jsem, že na její jednání nemám přístup. A najednou jsem si uvědomila, proč je v Praze taková hrozná korupce. Když požádáte o posouzení nějakého projektu, nesmíte u toho jednání být! To neexistuje nikde v civilizovaném světě. Přestavěla jsem ve Spojených státech mnoho domů ve starých čtvrtích, kde musíte žádat i o změnu lucerny, kritéria tam jsou daleko přísnější. Ale smíte se zúčastnit úředního jednání a přivést si svého architekta, svého advokáta - koho chcete. Druhá strana, sousedi, se třeba brání proti novým oknům. Na takové jednání může dokonce přijít kdokoli. Je to komplikace, protože někdy přijdou neznámí lidé z ulice a kladou vám otázky, ale v demokracii to jinak nejde. A tam se na místě rozhodne, před mýma očima. Bodejť by tady nebyla korupce, když jsou v České republice tato jednání tajná.
Památková rada má ovšem řadu připomínek k dílčím úpravám, s nimiž nesouhlasí.
Uvedu vám příklad jedné z takových připomínek. Paní Olze Ambrožové z Ústavu památkové péče jsem například řekla: Dveře v Schulzově budově musíme odstranit, protože nemohu dveře vypolstrované hnědou koženkou nechat mezi pokoji, ve kterých budou instalovány obrazy Františka Kupky. Paní Ambrožová reagovala: Ty tady musí zůstat, protože ve všech palácích jsou. To samozřejmě není pravda, kromě toho Sovovy mlýny nejsou žádný palác, to je obyčejný dům. Tady bude muzeum, říkám. A víte, co odpověděla? Tak tady asi, paní Mládková, nemá být muzeum. A co tady má být? Hotel anebo bytovky, řekla. Paní Ambrožová by ale měla za prvé vědět, že její slova jsou v rozporu s územním plánem, a za druhé, kdyby tam byly bytovky anebo hotel, stejně tam nemohou dveře ponechat; všechno by museli změnit, protože tam potom musí být toalety, koupelny a tak dále.
Jednala jste o změně projektu i s primátorem Kaslem. Výsledek jednání však nebyl zveřejněn. Dohodli jste se?
Jsme ve slepé uličce. Primátor mi řekl: Kdybych byl vaším architektem, o tento projekt bych bojoval. Ale musím respektovat rozhodnutí památkářů.
Jste ochotna se podřídit?
Chtěla jsem, aby se dvě části Sovových mlýnů otevřely k výročnímu zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze, abych tam mohla ukázat, co můj muž, spjatý s Mezinárodním měnovým fondem, a já jsme za čtyřicet let vytvořili. Jistě rozumíte, jak je to pro mne osobně důležité. To, co nyní při přestavbě Sovových mlýnů žádám, je malichernost. Pokud to neuznají, budu vážně znovu uvažovat, co vlastně se sbírkou udělám.
To je zásadní rozhodnutí. Sdělila jste to panu Kaslovi?
Ano. Reagoval, že to je vydírání. Odpověděla jsem: Jestli tomu chcete říkat vydírání, říkejte tomu vydírání. V mém případě je to poslední zbraň. Jinou nemám. Ale nedovedu si představit, že by si to někdo chtěl vzít na svou odpovědnost.
Jenže taková odpovědnost může nakonec padnout i na vaši hlavu. Po čase se bude říkat: I kvůli neústupnosti Medy Mládkové se nepodařilo umístit v Praze unikátní sbírku.
Dávám Praze třicet milionů dolarů – tak byla sbírka před dvěma lety oceněna. Co dává město? Třicet milionů korun, zbořeninu, kterou zachraňuji, sháním zbytek peněz a přeme se o dva metry výšky, jejichž přidání je z provozních i estetických důvodů nezbytné. Když se podíváte na projekt, musí vám být jasné, že s panoramatem Hradčan to nebude mít nic společného. A památkáři informují veřejnost nesprávně. Jejich rozhodování je nedůsledné. Kdyby posoudili projekt jako celek a rozhodli: Chceme se striktně držet období roku 1890, architekt i stavebník se mohou adekvátně přizpůsobit. Ale oni v tom nemají žádný řád. Detaily z padesátých let chtějí za každou cenu zachovat: přístavek k bráně, který nedává smysl, větší výklenek ve zdi, aby se tam tehdejším správcům vešel větší kotel. Ale nevšimnou si renesanční klenby. Představte si, že nám dovolili zbořit renesanční klenbu, to nejstarší, co v Sovových mlýnech je, protože si toho nevšimli.
Kdo je podle vás odpovědný za to, co se v Sovových mlýnech děje? Nesete i vy odpovědnost?
Já jsem tam páté kolo u vozu. Odpovědnost leží na městu. Praha mě žádala, abych se zavázala k financování poloviny rekonstrukce. To jsem zásadně odmítla, ale navrhla jsem, že se pokusím sehnat peníze. Věřím, že se mi to podaří, právě dnes jsem podepsala jednu smlouvu na osmnáct milionů korun se společností ČEZ. Peníze hodlá věnovat mnoho českých i zahraničních soukromých společností - a také veřejnost. Pakliže změním rozhodnutí o umístění sbírky a v Sovových mlýnech vznikne něco jiného, budu muset tyto peníze vrátit.
Spory kolem Sovových mlýnů však jaksi zastínily sbírku samu. Proč jste si vlastně zvolila právě tuto lokalitu, kde narážíte na tolik komplikací?
Mně se líbí, že je to obyčejný dům, žádný palác. Umělci, jejichž díla chci vystavit, netvořili v palácích, ale v obyčejných ateliérech. Proto bych si přála, aby i muzeem odráželo tento duch tvorby. O sbírku mělo zájem ministerstvo kultury pro Národní galerii. Proti Národní galerii nic nemám, ale chci vytvořit něco zcela jiného. Velmi důležitá část mé sbírky je kompletní a časově homogenní soubor děl vzniklých ve střední a východní Evropě v době nesvobody. Děl umělců, kteří tady zůstali, neutekli a tvořili. To je stejně důležité jako Kupka. Chci ukázat, že doba ruské okupace byla stejná tady, v Polsku i třeba v Jugoslávii a umělci se vyvíjeli podobným způsobem. V zahraničí nikdo nevěřil, že zde vzniká něco hodnotného. Já měla v Americe šedesát pozitivních článků, kde recenzenti psali: Otevírá nám to oči. Všichni mysleli, že tady je jen poušť. A to právě chci ukázat - že nebyla.
Jakou faktickou odpovědnost - o odpovědnosti morální jistě není třeba diskutovat - vy osobně cítíte za umístění své kolekce v Praze?
Vlastníkem bude město, které sbírku zpětně zapůjčí Nadaci Jana a Medy Mládkových. Ponesu spolu s budoucím ředitelem muzea doktorem Janem Sekerou odpovědnost za obsah expozice.
Proč lpíte na podobě Sovových mlýnů natolik, že by to celý záměr mohlo ohrozit? Sovovy mlýny byly mnohokrát rekonstruovány; stejně jako celá Praha procházely století za stoletím architektonickým vývojem. Jelikož muzeum bude vystavovat nejen Kupku a Gutfreunda, ale i moderní umění, zdá se mi důležité, aby se současnost projevila také ve výrazu budovy. Nic nebouráme, přidáváme pouze několik skleněných objektů vytvořených slavnými českými umělci. Tyto výtvarné prvky nás přibližují k jedenadvacátému století. Sbírka by pak s muzeem měla tvořit jeden celek.
V případě, že se rozhodnete sbírku Praze nevěnovat, jaký osud ji stihne?
Buď bych ji věnovala některému z amerických muzeí - žádalo mě o ni například Guggenheimovo muzeum v New Yorku, anebo celou sbírku prodám v aukci a získané peníze věnuji na péči o zvířata. Zvířata jsou pro mě s postupujícím věkem stále důležitější.
Vyjádření ředitele Pražského ústavu památkové péče Ladislava Špačka:
Za obnovu odpovídá město
Protože informace paní Medy Mládkové, poskytnuté tisku, obsahují řadu nesprávných údajů, považuje Pražský ústav památkové péče za nutné na tuto skutečnost reagovat a uvést situaci na pravou míru.
Instalace sbírek paní Mládkové v Sovových mlýnech je možná, aniž by byly porušeny zásady památkové péče při rekonstrukci tohoto objektu. V tomto smyslu také zpracoval tým architektů, vybraný paní Mládkovou, projekt pro stavební povolení. Projekt byl zevrubně a opakovaně konzultován na PÚPP i za přítomnosti paní Mládkové a byl schválen všemi příslušnými institucemi.Stavební úřad na něj vydal stavební povolení, které nabylo právní moci, neboť se nikdo z účastníků řízení proti němu neodvolal. Není známo, že by paní Mládková, která není účastníkem řízení, měla k projektu námitky.
Po zahájení stavby paní Mládková přerušila spolupráci s dosavadními projektanty, pro zpracování prováděcí dokumentace zvolila jinou projekční kancelář, angažovala tým výtvarníků a navrhla řadu změn, z nichž některé jsou podle zásad ochrany památek nepřijatelné.
Přesto v objektu probíhají v současné době demoliční práce nad rámec platného stavebního povolení. Změny, navržené paní Mládkovou dodatečně až v průběhu stavby, jsou natolik závažné, že je opakovaně posuzovala památková rada ředitele PÚPP. Sešla se mimořádně pouze kvůli Sovovým mlýnům čtyřikrát ve třech týdnech, ačkoliv standardní termín jejích jednání je cca jednou za šest týdnů.
Je pravda, že podle jednacího řádu nejsou na jednání památkové rady zváni předkladatelé projektu. Přesto se paní Mládková dvakrát dostavila na jednání památkové rady, dne 13. 7. byla přítomna celému tomuto jednání a dne 17. 7. části jednání.
Památková rada řeší nejzávažnější problémy ochrany památek na území Prahy a projednání v radě předchází libovolný počet konzultací v PÚPP, kterých se může kdokoliv na problému zainteresovaný zúčastnit. Členy památkové rady je deset věhlasných pražských osobností mimo PÚPP, které pracují v oblasti ochrany památek nebo v oborech souvisících.
Památková rada většinou hlasů shledala z dodatečných změn přípustnou realizaci lávky vysunuté směrem k Vltavě z přízemního objektu E. Ostatní návrhy změn byly většinou hlasů v předložené podobě zamítnuty. Usnesení památkové rady není podle jednacího řádu pro vyjádření PÚPP závazné, je však zvlášť v tak závažných případech respektováno.
Opožděné návrhy změn paní Mládkové stavbu prodražují a prodlužují. Rekonstrukci Sovových mlýnů v hodnotě cca 100 milionů Kč financuje město Praha a jako vlastník objektu je také za jeho rekonstrukci podle památkového zákona odpovědné.
Odpovědnost je o to větší, že areál je v pohledově velmi exponované části Pražské památkové rezervace, v nejintaktněji dochované čtvrti Malá Strana. Historické a pohledové hodnoty Malé Strany a Hradčan byly jedním z důvodů zapsání Pražské památkové rezervace do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Paní Mládková si Sovovy mlýny pro instalaci svých sbírek vybrala sama a zpočátku prohlašovala, že na objektu nebude nic měnit. V případě, že by dnes vznášené požadavky na úpravu Sovových mlýnů byly uplatněny při formulování vstupních podmínek nebo v prvních fázích projektové přípravy, PÚPP by s nimi nebyl souhlasil a pro umístění sbírek paní Mládkové mohl být vybrán vhodnější objekt.
Jeví-li se výraz památkového objektu někomu jako nudný, má na s vůj názor právo, ale orgány památkové péče nemohou tento názor používat jako kritérium při zacházení s památkou. Tvrzení o renesanční klenbě zapomenuté památkáři je nepravda, která by u neinformované veřejnosti mohla vzbudit rozpaky. Toto řešení bylo po řadě konzultací s projektantem zvoleno jako nejmenší možné zlo s ohledem na nutné provozní a komunikační vazby.
Všechna ostatní projednávaná řešení znamenala likvidaci většího množství historických (i renesančních) konstrukcí a zároveň horší komunikační obslužnost hlavních částí objektu při daném provozu. Rekonstrukce takového objektu pro daný účel se musí řídit nejen zásadami ochrany památek, ale i předpisy hasičskými, hygienickými, bezpečnostními, požadavky na bezbariérovost a řadou dalších.
Údajný požadavek PÚPP na zachování dveří polstrovaných koženkou se nezakládá na pravdě. Avšak řada klasicistních dveří z doby výstavby tzv. Schulzova obytného křídla, která tvoří soubor spolu s intarzovanými parketami, zlacenou štukovou výzdobou stropů a dřevěným kazetovým obkladem oken, je součástí památkové hodnoty objektu a samozřejmě je třeba tyto dveře restaurovat a ponechat na místě. Restaurování těchto prvků předpokládá i vydané stavební povolení a na podkladě provedených restaurátorských průzkumů byla vydána pravomocná rozhodnutí odboru památkové péče magistrátu, proti kterým se v zákonné lhůtě rovněž nikdo neodvolal.
Přestože objekt Sovových mlýnů je pro umístění galerie v zásadě vhodný, z hlediska památkové péče není námitek proti tomu, aby byl rekonstruován i pro jiné využití. Ostatně Schulzovo křídlo bylo postaveno jako byt pro rodinu mlynáře Odkolka.
Poznámka k tématu Petra Bušty (MF DNES):
Drahá hra o Sovovy mlýny
Nad novou kritickou situací kolem rekonstrukce Sovových mlýnů zůstává rozum stát. Nechce se věřit, že Meda Mládková se vzdá svého životního záměru věnovat Praze svou unikátní sbírku výtvarného umění oceněnou na třicet milionů dolarů, pokud památkáři nedovolí přestavbu mlýnů podle jejího návrhu. Na druhou stranu se nechce věřit ani tomu, že podoba Sovových mlýnů vzniklá v tomto století je natolik historicky cenná, že nepřipustí zásahy. Lze pochopit paní Mládkovou, když argumentuje, že i Malá Strana potřebuje oživit prvky, jež reprezentují 21. století. Příklad diskutovaných pyramid v pařížském Louvru není nepřípadný. Lze ale také chápat pražské památkáře, kteří neústupnost donátorky vnímají jako svévoli. I názory odborníků se rozcházejí a těžko je soudit, nicméně se v tomto sporu se jaksi vytratilo to hlavní - sbírka mimořádné ceny, o niž mají zájem i největší zahraniční muzea. Odpovědnost za racionální posouzení toho, co je a co není v této při podstatné, leží na vedení města a na Medě Mládkové samé. Veřejnost jednou nebude posuzovat skleněné objekty na Sovových mlýnech (při vší úctě k jejich tvůrcům) ani věrnost budov historické podobě ne starší než sto roků, ale prostý fakt vystavení či nevystavení sbírky. Právě to by měli zvážit památkáři, město Praha a konečně i paní Meda.
Historie a možná současnost Sovovvých mlýnů
Sovovy mlýny na Kampě dostaly název podle Václava Sovy z Liboslavě, který tu v patnáctém století postavil hamr sloužící zároveň jako mlýn na mouku. Původně dřevěný, později kamenný mlýn dvakrát za dobu své existence vyhořel.
Po druhém požáru v roce 1896 už jeho funkce nebyla obnovena. Bývalý mlýn využívali truhláři a klempíři, později zde sídlila Československá akademie věd. V posledních letech objekt chátral a byl prázdný.
Město vedlo na počátku devadesátých let soudní spor o jeho vlastnictví, který vyhrálo. Nadace Mládkových tam příští rok otevře galerii moderního umění s názvem Muzeum Kampa.
Meda Mládková chce městu mimo jiné věnovat: 225 obrazů a kreseb Františka Kupky, více než sto prací Jiřího Koláře, 16 soch Otto Gutfreunda, přes tisíc děl českých a slovenských umělců vzniklých v době komunistického režimu, přes 250 děl zahraničních výtvarníků.
Navrhovaná nová podoba Sovových mlýnů je dílem týmu architektů a výtvarníků Václava Cíglera, Mariana Karla, Dany Zámečníkové, Michala Motyčky a Miroslava Špačka.
 Sovovy mlýny v Praze na Kampě procházejí rozsáhlou rekonstrukcí. Měla by tam být otevřena galerie českého umění. |
