S pádem východního bloku získala země na geostrategickém významu a stala se středem zájmu západních velmocí, jež byl předurčen umístěním země v nestabilním regionu a faktem, že téměř polovina albánského obyvatelstva žije mimo hranice mateřského státu.
První demokratická vláda Saliho Berishy si uvědomovala možné nebezpečí srbské agrese a promptně navázala diplomatické styky s členskými státy NATO, zejm. Tureckem a USA.
6. června 1992 byla přijata za člena Severoatlantické rady pro spolupráci (NACC, v roce 1997 nahrazena EAPC Euroatlantická rada partnerství). Stala se první zemí z bývalého Varšavského paktu (vystoupila v roce 1968), která požádala o členství v Severoatlantické alianci (prosinec 1992). Dva roky poté přistoupila Albánie k programu NATO Partnerství pro mír.
Republika Albánie započala s restrukturalizací armády a její ozbrojené složky navázaly velmi úzkou spolupráci s armádami členských států NATO. Ve snaze západních velmocí o zabránění rozšíření jugoslávského konfliktu do okolních zemí, se Albánie dostala do středu strategických zájmů mezinárodního společenství.
Tirana nabídla k dispozici svá letiště a přístavy, její námořní síly úzce spolupracovaly s šestou americkou námořní flotilou a ostatními silovými složkami NATO, což se stalo terčem ostré kritiky sousedního Srbska. Albánie si uvědomovala, že se s velkou pravděpodobností neocitne v první vlně rozšíření Aliance, a stala se tak lídrem i v bezpečnostní spolupráci na regionální úrovni.
S pádem pyramidových fondů v roce 1997 došlo ke kolapsu celé státnosti a země se ocitla ve stavu anarchie. Při ozbrojeném povstání byly vyloupeny vojenské sklady a veškerý vojenský arzenál se dostal do rukou obyvatelstva.
V dubnu 1997 byly do země vyslány mezinárodní ochranné složky pod mandátem Rady bezpečnosti OSN (operace Alba), které měly za úkol distribuovat humanitární pomoc. S pomocí mezinárodního společenství se v červnu téhož roku uskutečnily volby, které přinesly návrat socialistů k moci.
Nová albánská vláda pokračovala v orientaci země na Severoatlantickou alianci a již v srpnu 1997 požádala NATO o podporu při budování nových ozbrojených sil. Aliance nabídla Program individuálního partnerství (IPP), který byl prvním svého druhu a vytvořený pouze pro unikátní albánské prostředí.
IPP se skládal ze dvou pilířů, z nichž prvnímu tvořilo páteř NATO a druhý představoval spolupráci přidružených zemí Aliance zejm. na regionální úrovni, v jehož rámci bylo zřízeno zvláštní fórum pro koordinaci aktivit - Instituce pro sbírání, třídění a distribuce informací pro Albánii (Clearing House for Albania).
Program individuálního partnerství zahrnoval odminování země, vybudování nové armády, definici nové bezpečnostní a obranné politiky Albánie, specifikaci ozbrojených složek v ústavě, odzbrojení obyvatelstva. Přispěl tak ke stabilizaci země (pokus o státní převrat v roce 1998 se nezdařil) a větší sounáležitosti Albánie se zbytkem Evropy.
Naprostá podpora Albánie operace NATO v Kosovu (mylné bombardování území Albánie Aliancí bylo naštěstí bráno jako úsměvná historka a nestalo se rozbuškou ve vynikajících vztazích) odrazila její touhu k akceleraci přijetí do Aliance. (NATO se těší největší podpoře obyvatelstva z bývalého východního bloku.
V průběhu devadesátých let se podpora plného členství pohybovala okolo 80% obyvatelstva a podpora umístění jednotek Aliance na území Albánie kolem 70%.) Prioritou všech postkomunistických vlád a hlav státu se stalo co nejrychlejší plnoprávné členství v NATO.
Nový prezident Alfred Moisiu (od 2002), bývalý armádní velitel, který své vzdělání získal jak v ruských tak v euroatlantických vojenských akademiích, vytyčil přistoupení k Severoatlantické alianci jako jeden z nejdůležitějších cílů země a potvrdil tak stávající zahraničně-politickou orientaci země.
I přes autoritářské sklony premiérů si všechny albánské vlády od pádu komunismu uvědomovaly geostrategickou významnost Albánie v regionu, neusilovaly o revizi hranic na základě albánské národní otázky a snažily se navázat co nejužší vztahy jak s členskými státy NATO, tak se sousedními státy.
Albánie, jakkoliv nejvíce opomíjená země v Evropě, se tak i svým přičiněním stala základním pilířem Severoatlantické aliance na Balkáně. Ve světle kosovského konfliktu tak může být pro Českou republiku vzorem a inspirací pro další spolupráci s euroatlantickými strukturami.
Další analýzy a komentáře čtěte na natoaktual.cz ZDE
