Alespoň že současná hlava státu už dříve vzkázala důvod této jindy nevídané shody: na činnost Mašínů prý u nás nepanuje jasný, obecně sdílený názor. Na tom je kus pravdy, logická otázka ale je, jak by mohl panovat, když o Mašínech většina z nás téměř nic neví nebo vědět nechce.
Příběhy z beletrie
Pochod několika nadšenců v jejich stopách je chvályhodný, celospolečenskou shodu však asi nepřinese a zájem o nedávnou historii nezvedne.
Těžko říci, kolik Čechů si přečetlo beletristická zpracování jejich osudů od Oty Rambouska či Jana Nováka nebo historickou práci Jana Němečka. A dva Vadasovy televizní dokumenty zřejmě nezasáhly o moc širší publikum. Jediné vystoupení bratří Mašínů v médiích se mělo uskutečnit v roce 1996, v pořadu České televize Aréna, a skončilo neslavně. Telefonické spojení s Josefem Mašínem se nezdařilo, vystoupení Ctirada pomocí telemostu nebylo moc přesvědčivé.
Hrůza pomyslet, že tak nejznámějším vylíčením jejich osudů zůstává díl seriálu Třicet případů majora Zemana s názvem Strach. Snůška normalizačních lží v přesvědčivém ztvárnění herecké trojice Tříska, Vinklář, Vízner udělala z Mašínů a spol. vskutku odpudivé zrůdy.
Realita byla přitom jiná. Jediným spornějším momentem, kdy nestáli bezprostředně tváří v tvář ozbrojenému člověku, by mohl být případ zabití čelákovického esenbáka Honzáka.
Ale zkusme si představit, že by se celý příběh odehrál o pár let dříve a na místě strážmistra Honzáka by byl nějaký, řekněme, SS-Unterscharführer Holger. Ozbrojený odpor proti nacismu je v povědomí veřejnosti v pořádku, na ten panuje obecně sdílený názor, takže by podříznutí Holgerova hrdla prošlo, zatímco u Honzáka je to vražda?
Rozjásaná padesátá léta
Možná názor té části české veřejnosti, která odsuzuje jejich počínání, nemá kořeny ani v neznalosti, ani v neschopnosti položit rovnítko mezi nacismus a komunismus. Možná známe fakta a dobře víme, že oba totalitní režimy byly stejně zavrženíhodné, jen se bojíme o tom víc přemýšlet.
Museli bychom pak totiž přemýšlet sami o sobě. A museli bychom si přiznat, že většina z nás se nebyla schopna komunismu postavit ani slůvkem.
A to ani v daleko mírnějších, normalizačních časech, natož pak razantními skutky jako Mašínové, Paumer, Janata a Švéda v létech největšího útlaku.
Je proto pohodlnější přijmout za své báchorky o teroristech, kteří zkraje padesátých let vraždili nevinné a nedali spát pokojným dělníkům a rolníkům v Polabí. Ale pozor – od tohoto uvažování pak už není daleko k myšlence, že to možná komunisté s tou sociální spravedlností nemysleli tak zle, že nějaká ta facka při kolektivizaci se dá pochopit, a pár popravených a uvězněných? Inu, když se kácí les, padají třísky. Vždyť nakonec ta roztančená a rozjásaná padesátá léta nemohla být tak špatná. Tak kdo může v čase nadšeného budování brát do rukou zbraň a rušit klid pracujících? Jedině bandita a vrah.
Na Mašíny možná opravdu nepanuje jasný, obecně sdílený názor. Třeba je to proto, že v otázkách minulosti se jasný, obecně sdílený názor zdráháme vyslovit sami na sebe. Na konci října příštího roku se pravděpodobně dozvíme, že prezident ani napočtvrté nevyznamenal bratry Mašínovy a jejich spolubojovníky. Takže máme jasnou, obecně sdílenou jistotu: do té doby je zase na rok od bratrů Mašínů a od nepříjemných otázek pokoj.
