Diskriminuje majitele domů a je třeba začít s narovnáváním dvojích cen na jednom trhu nájemního bydlení.
Čtyři roky zamrzlého nájemného se uživatelům regulovaných bytů zcela určitě líbily, ale bylo by z jejich strany naivní doufat, že to tak bude nastálo.
Vždyť Ústavní soud již v roce 2001 zrušil uplatňovanou regulaci a obvinil vládu, že tím nutí soukromé majitele a obce dotovat z vlastní kapsy bydlení určité, menší části obyvatel.
Současný Martínkův návrh není žádným odvážným pokusem o rychlé odstranění diskriminace majitelů domů a těch, kteří neměli to štěstí a kdysi nezískali dekret s regulovaným bytem.
Během přechodného období bude stále v řadě případů platit, že majitelé a obce ponesou na svých bedrech náklady státní sociální politiky. Je tak spíše pokusem začít něco dělat a lavírovat mezi nespokojenými nájemníky na jedné a majiteli na druhé straně.
Stále však platí, že kdykoli – tak jako to již učinil ve prospěch polské majitelky domů soud ve Štrasburku – může být česká vláda odsouzena za diskriminaci majitelů a obcí. Sám Martínek ve zprávě k zákonu přiznává, že štrasburský rozsudek je precedenční.
Opatrnost v deregulaci se tak může ukázat jako chyba a zbytečné dráždění evropského soudu pro lidská práva.
Na druhou stranu nelze Martínkovu návrhu upřít, že je dosud nejpropracovanější koncepcí deregulace, která se pokouší vnést do vztahu majitel–nájemník jasná pravidla licitování o ceně a zohledňuje i atraktivitu jednotlivých lokalit. Je určitou cestou k odstranění vředů na trhu nájemního bydlení. Jenže cestou příliš pomalou, na jejímž konci stejně budou existovat dvoje, i když už ne tak vzdálené ceny nájmů.
