Na nedávném výročním zasedání Amerického hospodářského sdružení panoval v otázce budoucnosti Spojených států všeobecný pesimismus. „Éra americké nadvlády je u konce,“ prohlásil jeden ekonom. „USA by se měly připravit na sociální neklid na pozadí vzájemného obviňování, kdo nese zodpovědnost za promrhání globálního prvenství,“ uvedl druhý.
Tento příběh jsme už slyšeli mnohokrát, a to nejen v USA, ale i na jiných místech. Kontroverzní dějiny George Dangerfielda s názvem Podivná smrt liberální Anglie popisují náhlý pád jeho země z vrcholu moci na přelomu předminulého a minulého století. Svět, který všichni znali, jako by jednoduše a nevysvětlitelně zmizel. Mnozí Američané – vzpomeňme například na stoupence hnutí Čajový dýchánek – se obávají, že se dnes totéž děje s jejich zemí. Nebo že se to už stalo.
Příznivci Tea Party pochodují Washingtonem (12. září 2010)
Dangerfield založil svou diagnózu na průřezu institucí, politiky a osobností, který zasadil do rámce hořkého třídního boje v té době. Američané však mají vůči třídnímu boji všeobecnou averzi. Faktem je, že v USA už od jejich založení existuje přísná, byť poměrně proměnlivá třídní struktura. Američané však o ní jednoduše neradi mluví, a to i když naříkají nad pošetilostmi „elity“. Téměř všichni Američané - s výjimkou těch nejbohatších a nejchudších - se označují za „střední třídu“. Takový je dodnes demokratický étos Ameriky.
Soužití rozjásanosti se škarohlídstvím
Přesto je správné se ptát, zda americký způsob života přežije jednadvacáté století, a pokud ano, zda přežije v Americe, nebo se přesune jinam, zatímco se americká ekonomika a politický systém zhroutí pod nahromaděnou tíhou v podobě několika desítek let krátkozrakého vedení státu a promrhaných příležitostí. Nedávnou návštěvu čínského prezidenta Chu Ťin-tchaa ve Washingtonu dokonce mnozí lidé – zejména mnozí Číňané – chápali jako předání žezla.
Prezident Obama vítá svůj čínský protějšek Chu Ťin-tchaa na jižním trávíku Bílého domu
Pesimisté to tvrdí už dlouho. Optimisté, kteří se ohánějí HDP a dalšími ukazateli, budou dál trvat na tom, že se Američané nikdy neměli tak dobře. Existuje-li nějaká kontinuita, kterou stojí za to podtrhnout, pak je to pravidelné soužití rozjásanosti se škarohlídstvím: americká sklenice je téměř vždy napůl plná a současně napůl prázdná.
Není náhoda, že během Reaganových a Bushových let – což bylo naposledy, kdy se tak asertivní zahraniční politika časově shodovala s tak velkými schodky – mohla ve stopách knihy Vzestup a pád velkých mocností (1988) z pera Paula Kennedyho kráčet kniha Josepha Nye Předurčeni vést (1990). Ta první varovala před „imperiálním přepnutím tětivy“, zatímco ta druhá přinášela silné argumenty pro nezbytnost americké globální hegemonie.
Oba autoři založili svou argumentaci na hodnocení hlubšího kontextu – tedy struktury – světové moci. Amerika měla přepjatou tětivu, protože její globální pasiva byla ve stále větším nepoměru k jejím národním aktivům, a zároveň byla předurčena vést, protože svět, jak ho známe, je k tomu vhodně nastavený.
Fareed Zakaria
Podobné argumenty se nedávno objevily znovu. Spisovatelé Parag Khanna a Fareed Zakaria zopakovali názory Kennedyho, Nye i jejich předchůdců typu Hedleyho Bulla v tvrzení, že USA musí vést svět směrem od „nového medievalismu“ uprostřed „vzestupu ostatních“ a relativní stagnace „Západu“.
Chybějící proměnná
Používají však tito autoři právoplatnou argumentaci? Podíváme-li se na okamžiky takzvané strukturální konvergence – zejména na 80. léta 19. století a na 20., 50., 60. a 90. léta století minulého –, pak vidíme, že se zdroje americké prosperity a moci vynořily v globálním kontextu a poté znovu ustoupily do pozadí. Možná je vzestup a pád spíše cyklický než lineární jev.
Anebo možná není ani jedno. Chybějící proměnnou ve většině těchto argumentů, dokonce i v Nyeově, je totiž vedení. Vůdci nikdy nestoupají ani nepadají pouze vlivem vnějších okolností. Většina historiků klade vedení do popředí lidských dějin, přičemž strukturální proměnné mají podmiňovací, nikoliv příčinnou hodnotu. I pod tou nejbohatší půdou, napsal Dangerfield, se může skrývat nanejvýš nebezpečný zbytek nesváru a destrukce.
Proč Američané byli a jsou tak dobrými vůdci? Jsou nějak speciálně obdařeni, anebo jen mají štěstí? Když nyní USA konečně začaly postupně a promyšleně ustupovat od vášní, které charakterizovaly reakci země na teroristické útoky z roku 2001, stojí za to položit si otázku, zda měl Bill Clinton pravdu, když tvrdil, že ctnosti a klady Ameriky budou mít navždy navrch nad jejími neřestmi a vadami.
Bill Clinton na sjezdu demokratů v Denveru (27. srpna 2008)
Výše zmínění autoři mají o podstatu moci menší zájem než o její uplatňování. Byli by raději, kdyby USA důmyslněji používaly metody okolního světa. Například Khanna – který zřejmě čerpá z nedávné práce Edwarda Luttwaka – naléhavě vyzývá Američany, aby se od někdejší Byzantské říše naučili uzavírat složité a nejasné aliance mezi velkými a malými státy i nestátními útvary, takže pak diplomacie začne připomínat globální trh s deriváty.
Američané to nedělají nijak zvlášť dobře, přestože se politika a politický proces v jejich zemi opravdu mohou jevit jako složité a nejasné. Což nás přivádí zpět ke struktuře. Americký politický systém nikdy nebyl určen k tomu, aby vládl světu. Jeho pojistky a vyvažovací mechanismy měly naopak mařit jakoukoliv podobnou snahu ze strany všemocné exekutivy a lze pochybovat o tom, že by Američané takový aktivismus navěky podporovali.
Co nejrychleji v co nejhojnějším počtu
Tajemství amerického úspěchu jsou zřejmá, byť se obtížně kvantifikují. Pragmatismus Američanů, jejich schopnost využívat příležitosti, nezaujatost, vynalézavost, přizpůsobivost, optimismus a především vrozená soutěživost vyvažují jejich sklony k násilí, netrpělivosti, pokrytectví a nevyzpytatelnosti, jejich zálibu v samoúčelných novinkách a okázalosti i jejich hromadné sebeprosazování se – snahu dostat se někam „co nejrychleji v co nejhojnějším počtu“, jak sami rádi tvrdí.
Ti, kdo chápou hluboko zakořeněnou vášnivou touhu Američanů „dokázat to“, vědí, proč žádná třídní ani jakákoliv jiná občanská válka nedokázala zničit Ameriku zevnitř. Americký charakter dává přednost přesunu před zničením, oboustranné výhodnosti před ziskem, který by znamenal ztrátu někoho jiného. To stále platí, a to doma i směrem do zahraničí.
Kenneth Weisbrode je historik diplomacie. Jeho nejnovější kniha nese název The Atlantic Century (Atlantické století).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka, titulek a mezititulek jsou redakční.
