Chudoba v Česku

Až na to koleno, které mám špatné po úrazu, jsem vlastně docela zdravý. Za celých sedmnáct nebo osmnáct let, co jsem byl na ulici, jsem měl jen jednou zánět průdušek a jednou se o mě pokoušela chřipka. Takže si nestěžuji.

S výdaji na zdravotnické potřeby to není žádná sláva. Nové zuby mi naštěstí před nedávnem zaplatila pojišťovna. Připlatil jsem si 400 korun za ztenčené horní patro. Brýle ale kupuju na tržnicích, dioptrie vybírám odhadem. Mám přibližně 3,5 dioptrie na čtení a dvě na dálku. Vím, že si tím asi ničím oči, ale pojišťovna by mi zaplatila jen skla a ne obroučky. Ty bych musel někde složitě shánět. Takto si koupím na tržnici brýle za 35 korun, celkem mi vyhovují.

Dobré ráno, dnes snad nebudu muset utrácet. Už jsem posnídal a vyrážím na schůzku. Večer jdu půjdu na křest knihy Naděje na druhém břehu o ženách bez domova. Vydává jí organizace Jako doma, která se tématu ženského bezdomovectví věnuje dlouhodobě.

Dobré jitro! Dnes budu pracovat z domova, což mi hodně ulehčí stravování - nemusím si připravovat jídlo na celý den s sebou. Kromě toho nemusím používat hromadnou dopravu, což zase hodně ulehčí mým nervům. Od svého úterního rozhodnutí odložit tramvajenku, totiž jezdím na černo. Za cestu do redakce a zpět bych totiž jinak zaplatila 48 korun, což v současné situaci nepřichází v úvahu.

Dobré dopoledne! Ráda sportuji, ale zajít do fitka nebo bazénu si teď dovolit nemohu. Celoročně běhám, k tomu jsou potřeba jen lepší boty, ale i na ty bych si z životního minima šetřila těžko. Tak jsem se rozhodla nahradit běh delší procházkou, chůze je lepší než nic. Na mnoha místech, hlavně v parcích, v poslední době vznikla řada venkovních fitness, nejen pro seniory. Jsou přístupné zcela zdarma. I na nich je možné se protáhnout.

Dneska jsem za jídlo neutratil nic, koupil jsem si jen tabáček za 99 korun. Víte, kdyby těch 114 korun životního minima bylo jen na jídlo, byl by to vlastně docela luxus. Za stovku na den se najíte bez problémů, když máte kde vařit. Jenže to platí jenom, když máte nemusíte přemýšlet nad bydlením, hygienou a dalšími věcmi...

Mé dnešní výdaje činí 50 Kč za ranní schůzku v kavárně. Výdaj mi překazil původní plán zajít do kina, tak jsem se poohlédla po nějaké akci zdarma. Narazila jsem na autorské čtení poezie v Domě čtení, který spadá pod Městskou knihovnu nebo na besedu o Sýrii s Tomášem Kociánem z Člověka v tísni. Nakonec jsem nestihla ani jednu, pracovní povinnosti mě na šestou večerní nepustily. K večeři mám salát s pečenou červenou řepou a mozzarellou, který mě vyjde na necelých 30 korun a část rukoly mi ještě zbylo. Přeji příjemný večer.

Dnes jsem utratila pouze třicet korun za džus. Jinak jsem po celý den vystačila jen s jídlem z kontejneru. Musím říct, že mi chybí ta svoboda dát si kdykoli cokoli, na co mám chuť. Plánování a propočítávání, na co mám a na co ne, je únavné. Navíc mi chybí společné obědy s kolegy, během nichž si člověk odpočine určitě víc než, když do sebe souká nad klávesnicí těstoviny z plastové krabičky.

Vím, že Praha není zbytek republiky… ale stačilo mi patnáct minut chůze po Sokolovské ulici, abych narazila na devět nabídek práce. Prodavač, pokladní, úklid, práce v kuchyni.. I kdybych neměla žádnou školu nebo specializaci, tak si mohu zvýšit svůj příjem nad 113 korun na den. I když nemám zrovna ráda pořekadla, tak toto jednoznačně platí: Bez práce nejsou koláče. Ctí jej třeba i moji rodiče, kteří jsou vyučení a celý život pracují manuálně. Já chtěla vždycky studovat a absolvovala jsem vysokou školu díky tomu, že jsem při studiu chodila do práce.

Je mi ale jasné, že existuje hodně lidí, kteří musí po zaplacení nezbytných výdajů žít i s menší částkou, přestože pracují. Tuto věc bychom ale mohli a měli jako politici řešit. Jak dojít k tomu, aby se lidem vyplatilo pracovat a nekalkulovali s tím, že je výhodnější zůstat doma na dávkách? Řešením jsou nižší odvody. Pokud by zaměstnavatel nemusel za každého pracovníka posílat tolik státu, mohl by mu zvýšit plat a také zaměstnat více lidí. Je nesmyslné, aby stát vybíral tolik a ještě dusil živnostníky a zaměstnavatele více povinnostmi a papírováním.

Mířím na setkání skupiny Chceme bydlet, kterou zaštiťuje Platforma pro sociální bydlení. Naším cílem je prosazovat vznik sociálního bydlení. O přípravě zákona jednáme s ministerstvem práce i s magistrátem. Ve skupině je i několik lidí, kteří žijí přímo na ulici.

V kontejnerech jsme včera našli třeba tyhle poklady. Na melounu, ananasu, tvarohovém závinu a sušenkách si teď pochutnává celá redakce. Závin a sušenky jsou lehce prošlé, tak snad nebudeme litovat.

Uvařit čočku, na cibulce osmahnout trochu mouky, přidat sůl a trochu octa, vajíčka uvařit na tvrdo. Tohle zvládne uvařit přece každý. Já mám čočku na kyselo spojenou s dětstvím, vždy ji skvěle vařila moje maminka. Je to pro mě přesně to jídlo, které připomíná dětství a které dodnes jím moc ráda. Pro mě to není jídlo chudých, ale zdravý a chutný oběd, ale přitom za pár korun.

To, že nemám tento týden k dispozici tolik peněz, neznamená, že si nemohu zajít někam za zábavou. Původně jsem zamýšlela návštěvu kina Bio Oko, kde dnes startuje Famufest. Vstupné na jeden film je 50 Kč. Protože jsem ale tuto částku utratila ráno na pracovní snídani, poohlédnu se po něčem jiném.

Nákup oblečení pro mě nebývá problém. V sekáčích se dá sehnat hodně levně. Třeba manžestráky a košili, které mám na sobě teď, jsem koupil dohromady za 180 korun. Bundu mám dokonce za dvacet korun.
Problém je ale s botami. Kupovat boty v sekáči, nebo si je brát z charity, není dobré. Mám totiž na obou nohách kostní výrůstky - falešné malíčky. A vybírat boty je pro mě proto velký problém. Většinou je kupuji na vietnamských tržnicích nebo ve výprodejích za tři až pět stovek. Správně bych měl nosit speciální ortopedickou obuv, ale kde na to vzít? Takové boty stojí třeba tisícovku a pojišťovna je neproplácí.

Posnídal jsem chleba s vepřovým sádlem. Večer si dám játrový guláš. Myslím, že dneska nebudu muset kupovat nic.

V bedýnce jsem si nakonec domů přivezla brambory, banány, meloun, ananas, cherry rajčata, tvarohovo-makový koláč, tvarohový závin, chleba, sušenky a čaj.

Podrobnosti z celé výpravy a další zajímavosti o dumpster-divingu vám vylíčím v zítřejší reportáži.

Včera to u „konťáků“ - jak říká dumpster Petr - byly žně. V deset večer jsme se sešli za malým supermarketem, kde jsme našli jeden velký kontejner a dvě menší popelnice naplněné po okraj nově vyhozenou zeleninou, bramborami, ovocem, čerstvým pečivem, ale třeba také sušenkami, moukou nebo čajem. (Co se vůbec může zkazit na čaji?).

Dvě hodiny jsme potichounku a pokud možno nenápadně z popelnic vybírali použitelné potraviny, skládali je do krabic a nosili do auta. Nebylo třeba se v kontejnerech příliš přehrabovat - použitelné bylo skoro všechno. 

Moje peněženka je tento týden sice v omezeném režimu, ale mé pracovní tempo se nemění. Proto se nevyhnu ani ranním schůzkám v kavárně, kde je spousta lákadel v podobě dortíků. Kolegové mě jistě budou chtít pozvat, ale to by nebylo fér a tak odolám. Zůstanu u čaje, který moc nestojí.