Tichou páteční noc proťal dětský pláč. Skupina cizích mužů vytáhla teprve ročního Tacukiho Sakamota z postele, ve které spal se svými rodiči. Jeden z nich - vystudovaný lékař - mu strhl pyžamo a neomylně vpravil do jeho krevního oběhu chlorid draselný. Chlapec sebou v křečích několikrát škubl, pak jeho hlas postupně umlkl.
Ještě brutálněji vrazi naložili s rodiči, které hluk v ložnici probudil. Jeho matku Satoko před smrtí bili, ambicióznímu právníkovi rozbili hlavu kladivem. Oběti skončily tajně pohřbené ve třech různých provinciích napříč Japonskem.
Důvod trojnásobné vraždy, která se odehrála v Jokohamě v listopadu 1989, byl prostý. Advokát nahlédl příliš hluboko do života „náboženského hnutí“ jménem Óm šinrikjó a nebál se zastupovat rodiny jeho stoupenců, které proti němu chtěly vést žalobu. Jinak suverénní právní oddělení japonské sekty pochopilo, že proti Sakamotovi nemá šanci, a tak bylo potřeba hrozbu odvrátit méně elegantní cestou.
Rodiče už neuvidíte, všechno nám dejte a pracujte zadarmo
Sakamoto před smrtí ve své kanceláři přijímal zoufalé Japonce, kterým jejich potomci oznámili, že už se nikdy neuvidí. Rozhodli se prý vstoupit do mnišského řádu. Stoupenci sekty Óm šinrikjó, což v překladu znamená Nejvyšší pravda, měli zakázaný veškerý kontakt s rodinou i někdejšími přáteli. Nešlo přitom zdaleka o jediné pravidlo, které rodiče znepokojovalo.
„Při vstupu do komunity bylo od nově příchozích vyžadováno, aby sektě přenechali veškerý finanční majetek, od částečně použitých telefonních karet až po bankovní účty,“ konstatuje ve své knize Svatý teror americký novinář D. W. Brackett, který se boji s terorismem v minulosti věnoval i jako agent zpravodajské služby.
Každý „mnich“ si mohl nechat jen dvě krabice osobních věcí. Zbytek jeho majetku od svršků až po životní pojistku sekta okamžitě zpeněžila. Její stoupenci také tvrdě pracovali - třeba na výrobě osobních počítačů, které sekta díky nízkým výrobním nákladům levně prodávala přímo v centru Tokia. Její stoupenci za to dostávali každý den porci rozvařené zeleniny, občas balení instantních nudlí.
Zakladatel sekty Šóko Asahara se setkal i s Dalajlámou.
Asahara to s lidmi uměl od dětství, zpeněžil i chabý zrak
„Náboženské“ impérium s tisíci stoupenců a miliardovými obraty, které si postupem času založilo i svá vlastní ministerstva, se od počátku točilo kolem jediného muže. Založil jej Šóko Asahara, akupunkturista a učitel jógy. Blaho náboženského vůdce a jeho potomků od té doby zajišťoval speciální Rodinný úřad.
Členům sekty jeho výsady ani v nejmenším nevadily, Asaharu považovali za středobod svého života. Když se však budoucí guru v roce 1955 narodil jako Čizuo Macumotona na ostrově Kjúšú, nikdo by si na jeho budoucnost nevsadil. Šesté ze sedmi dětí v rodině chudého prodavače koberců přišlo na svět se zeleným zákalem. Na jedno oko vůbec nevidělo, na druhé špatně.
Mohlo se zdát, že poškozený zrak bude pro Macumotův život znamenat překážku. Když jej ovšem rodiče poslali do internátní školy pro nevidomé, rázem se z toho stala výhoda, kterou mladý Japonec šikovně využíval. Spolužákům, kteří neviděli vůbec, nabízel třeba bezpečný doprovod do města. Za služby si nechal platit, slepí školáci mu byli dokonce vděční.
Macumoto snil o kariéře právníka, v přijímacím řízení na Tokijskou univerzitu ovšem naprosto pohořel. Zhrzený mladík tak nakonec zamířil do zcela jiných sfér - přidal se k buddhistické sektě jménem Agon Šú, odkud za několik let přetáhl dvanáct věřících do jogínského centra Óm. Během meditace na pláži se mu prý navíc zjevil indický bůh Šiva. Macumoto, tou dobou už známý jako Šóko Asahara, tak z několika náboženství začal „lepit“ své vlastní učení.
Šókovy ovečky prahly po krvi i vodě, v níž se koupal
Asaharovi stoupenci do sekty nevstupovali s představou, že budou vraždit. Nešlo ani o žádné hlupáky, od nichž by člověk čekal, že se nechají snadno strhnout. „K Ómu se z velké části přidávali lidé, kteří v japonském společenském systému zdánlivě uspěli,“ podotýká Ian Reader, religionista z Lancasterské univerzity
Óda na sarinZ nacistického Německa přišla k nám (...) Opěvujme sarin, sarin je naším hrdinou. Dýchejte sarin, dýchejte sarin! „Píseň kouzelného sarinu“, kterou stoupenci Ómu tiskli na příručku k jeho výrobě a použití. Z Brackettovy knihy Svatý teror přeložila Denisa Vostrá. |
Sektářskými mnichy se stávali vystudovaní lékaři, vědci i nejmladší Japonec, který kdy složil advokátní zkoušky. „Udělali to, protože uvěřili, že současný systém nefunguje. V materialismu a budování kariéry, které připomíná dopravníkový pás, nenašli smysl života,“ píše Reader. Óm jim nabízel oproštění od honby za majetkem a navenek i smysluplnou činnost - jeho stoupenci jezdili například do dnešního Konga, kde pomáhali nemocným.
Postupně je ovšem Asahara pohltil. Lidé, o jejichž inteligenci by ve škole a na pracovišti nikdo nepochyboval, najednou nakupovali krev svého vůdce a vařili čaje z odstřižků jeho vlasů - věřili, že v nich díky tomu povstane duch „kundaliní“ a dosáhnou vyššího stupně vědomí.
Sekta jim dokázala prodat i skleničku vody, ve které se Šóko vykoupal. Další miliardy jenů vydělala na pronájmu „telepatických sluchátek“ - podivné přilby s dráty a anténami, která údajně dokázala sladit jejich mozkové vlny s těmi vůdcovými. K odevzdání majetku, odstřižení od rodiny a zapojení do práce, která sektě vydělávala na další expanzi, už pak chyběl jen krůček.
Vraždou k očištění karmy
Asaharova cesta k osvícení se však časem zvrhla. Začalo to koncem roku 1988, kdy během očistného rituálu v ledové vodě selhalo jednomu z věřících srdce. Aby se zpráva o tragickém úmrtí nedostala k čtyřem tisícovkám jeho stoupenců, nechal vůdce tělo nebožtíka tajně zpopelnit. Taguči Šujiho, který chtěl úmrtí nahlásit policii, rozkázal Asahara zavraždit.
Poté už nebylo cesty zpět. Každé další podezření, které by vedlo k odlivu věřících či dokonce policejnímu vyšetřování, znamenalo pro vrahy z vedení Ómu závažné riziko, že se na jejich tajemství přijde.
Sekta proto začala tvrdě potlačovat jakýkoli vnitřní odpor. V jejím ústředí na úpatí hory Fudži přibyla kremační pec, v níž během šesti let skončily desítky lidí. A likvidovala i hrozby zvenku - třeba už zmíněného právníka, který ji chtěl dohnat k soudu.
Aby vraždění ospravedlnil před svými stoupenci, upravil Asahara ve svých kázáních buddhistický koncept poa. Původně šlo o rituál, díky němuž duchovní poslal duši čerstvě zemřelého do vyšších sfér. Óm šinrikjó však začal razit teorii, že je v pořádku, když osvícený člověk někoho zabije. Prý ho tím vysvobodí ze světa, ve kterém by si jinak po celý život špinil karmu.
Asahara byl navíc přesvědčený, že svými praktikami lidstvo spasí před blížícím se koncem světa. Prohlásil se za biblického beránka z Janova evangelia, které spolu s Nostradamovým proroctvím o konci světa začlenil mezi pilíře celého Ómu. Pořádal nákladná školení o tom, jak přežít apokalypsu. A nakonec ji - alespoň v japonském měřítku - sám zorganizoval.
Tokio si letos připomnělo 20. výročí sarinových útoků:
20. března 2015 |
Sarinem zamořili vlastní vůz, zachránilo to tisíce lidí
Chemičtí experti zlanaření Ómem začali na úpatí hory Fudži vyrábět smrtící nervový plyn - sarin. Poprvé ho otestovali v červnu 1994, kdy se sektáři z chladicího vozu pokusili otrávit soudce z města Macumoto. „Příliš hustý a jedovatý,“ stěžoval si později strůjce útoku Hieo Murai sektářskému ministrovi věd. Během akce se totiž otočil vítr, takže plyn zamořil auto i část sídliště.
Útok si vyžádal osm obětí na životech, pravděpodobně však zachránil tisíce dalších Japonců. Po nevydařeném pokusu totiž sekta začala míchat slabší směs, aby před smrtí ochránila vlastní stoupence.
Japonci o hrozbě věděli, dlouho se báli zasáhnoutVčasný zásah proti sektě Óm šinrikjó komplikovaly obavy policejních náčelníků. Sekta byla v Japonsku oficiálním náboženstvím a případnou razii v jejím sídle by mohla veřejnost odsoudit jako zásah do nedotknutelnosti církve. Vyšetřovatelé odložili řadu trestních oznámení, které na Óm podali příbuzní věřících. Nic se nestalo dokonce ani měsíc po útocích v Macumotu, když ze sídla Ómu unikl sarin a zamořil část okolní vesnice. Policie podle Bracketta plánovala, že razii uskuteční 22. března 1995. Na daný termín se u japonské armády sháněla po 300 ochranných oblecích. Žádost ovšem zachytili dva četaři, kteří se k Ómu hlásili a chodili na jeho kázání. O chystaném zátahu informovali Asaharu, který nařídil rychle připravit útok na Tokio. Lidé tak v metru umírali dva dny předtím, než mělo do laboratoří pod horou Fudži vtrhnout policejní komando. |
Mezi roky 1990 a 1995 spáchal Óm šinrikjó nejméně 17 chemických a biologických útoků. Mezi Japonce se mimochodem pokusili rozšířit i ebolu.
Jejich nejhorší úder z 20. března 1995 se nesmazatelně zapsal do dějin světového terorismu. Krátce po osmé hodině ranní propíchli v pěti vozech tokijského metra sáčky s tekutým sarinem, jehož výpary zamořily vlaky i stanice na třech linkách v centru města.
Místo sarinové továrny vznikl Gulliverův park
V nemocnicích skončilo přes pět tisíc Japonců spěchajících do práce - někteří zemřeli hned na nástupišti, jiní se zhroutili později ve svých kancelářích.
Obětí bylo nakonec čtrnáct - zřejmě díky tomu, že Óm šinrikjó kvůli ochraně útočníků připravil slabší plyn. Jiní autoři „nepovedený“ sarin připisují spěchu, v němž chemici nervový plyn připravovali - vedení sekty v té době vědělo, že se schyluje k policejní razii.
Šóka Asaharu našli policisté po útoku v malé místnosti v centrále Ómu. V roce 2004 si vyslechl rozsudek smrti. Na popravu však stále čeká, stejně tak jako 12 dalších lidí, kteří se podíleli na útoku v Tokiu. Do vězení za ním každý měsíc chodila jeho dcera Rika, slepý stařec ji však nepoznával a od roku 2008 se k němu podle deníku Wall Street Journal dcera přes brány věznice nedostala.
Samotná sekta se roku 1999 za svůj čin omluvila, navzdory teroristické minulosti však dál legálně funguje pod názvem Aleph. Její sídlo na úpatí hory Fudži úřady krátce po útoku zabavily a srovnaly se zemí. Na místě vyrostl zábavní park inspirovaný anglickým románem Gulliverovy cesty.
Turisty ovšem park příliš nelákal. Málokdo by chtěl s dětmi vyrazit na pozemek bývalé sarinové továrny. Nedaleko se navíc rozkládá mýtický les Aokigahara, kam chodí každoročně ukončit život desítky zoufalých Japonců. V roce 2007 vláda uznala, že hvozdy kolem hory Fudži nepatří mezi nejveselejší kouty Japonska, a park podle serveru Buzzfeed nechala zbourat.
