Široký usměv s činkou nad hlavou
Ota Zaremba se proslavil svým širokým úsměvem, v jeho podání jako by zvedání obrovských zátěží nad hlavu bylo samozřejmostí. "Hodně mne ovlivnil můj starší bratr, který v Havířově začal se vzpíráním. Viděl jsem to vždycky jako hroznou dřinu, ale rozhodující byl Dunajský pohár v roce 1973, kdy k nám přijela celá světová špička. Tu tenkrát tvořili Rusové a Bulhaři, k vidění bylo šest olympijských vítězů z Mnichova. Pohrávali si s činkou, jako by nic lehčího nebylo. A ještě se u toho usmívali. Řekl jsem si, že tohle by se mi líbilo," vzpomněl si Zaremba na impuls znamenající zlom v jeho sportovní kariéře.
Jako každý kluk chtěl honit po hřišti balón a na ledě puk. Učil se však zámečníkem na Dole 9. květen a tam navázali spolupráci se vzpěrači Baníku Havířov, tehdy nejlepšími v republice. To rozhodlo. "Střediska vrcholového sportu mládeže měla vynikající výsledky, na mistrovství světa a Evropy juniorů v roce 1976 jsem obsadil páté a šesté místo, trénoval jsem rád," rozpomněl se Ota.
Zaremba: Spírání byl parádní sport
Následovala vojna v RH Praha, kde kdysi bývala líheň reprezentantů. "Chtěli, ať v pražské Stromovce zůstanu do moskevské olympiády 1980, ale mne to táhlo domů do Havířova. Tam vytvořil trenér Emil Brzóska vynikající partu a nabídl mi srovnatelné podmínky, jaké bych měl v Praze. Vzpírání u nás tenkrát byl parádní sport, bylo z čeho vybírat. Dvě stě patnáct v nadhozu na moskevském pódiu nebylo na úsměv, spíš jsem s činkou pochodoval, ale povedlo se to," říká s odstupem času Zaremba, který si připsal v olympijském roce i titul nejlepšího sportovce republiky.
Zlatá olypijská medaile však byla zpochybňována vzhledem k politickému bojkotu olympiády ze strany některých západních zemí. "O to víc jsem toužil dokázat, že mám na Američany, Němce, nebo na někoho jiného. V dalším roce jsem vytvořil světový rekord v trhu výkonem 188 kilogramů a v nadhozu jsem dal 230 kilogramů," přiblížil svoji hvězdnou fazónu Ota. Byl samozřejmě největším favoritem na mistrovství světa a Evropy o rok později ve francouzském Lille.
Zranění lokte zmařilo naděje
"Chtěl jsem všem ukázat, že jsem nejlepší na světě. Čtrnáct dní předtím mi však na tréninku povolil vaz v lokti a bylo po nadějích. Ještě jsem to v soutěži s obstřikem zkusil, aby si fanoušci nemysleli, že jsem to zabalil, ale jenom jsem si všechno zhoršil," vzpomíná na neradostné chvíle náš někdejší šampión.
Dal se do kupy a ještě ve čtyřiaosmdesátém získal na mistrovstí Evropy bronz v nadhozu. "Už to nebyla radost, ale jenom dřina. Chtěl jsem se prosaditt na olympiádě v Los Angeles, ale východní blok vrátil západnímu čtyři roky starý bojkot a nikam jsme nejeli. Taková škoda!" posteskl si Ota.
Zdraví po operaci dostalo přednost
Prodělal náročnou operaci kolena a lékaři mu řekli, že pokud bude v zátěži pokračovat, nemusel by ve čtyřiceti ani chodit. "Chtěl jsem kariéru zakončit v roce 1987 v Ostravě, kde se konalo mistrovství světa a Evropy. Zdraví však dostalo přednost," zdůvodnil své nelehké rozhodnutí Zaremba, jenž od té doby už nikdy nevzal činku do rukou.
Až do roku 1994 pracoval jako zámečník na Dole 9. květen spolu s další hvězdnou partou bývalých vzpěračů. "Potom jsem si chtěl vyzkoušet, co to je podnikání, ale moc se mi to nepovedlo. Ze sklenářství jsem vycouval a po další operaci kolena před třemi lety jsem se dal k bezpečnostní agentuře. Většinou hlídáme na Karvinsku zakonzervované doly, kde je pořád co ukrást," líčí svoji současnost havířovský silák, který těží ze svého jména, ale také z nepřehlédnutelné, stále stokilové postavy.
A návrat k čince? "Můj bývalý trenér Emil Brzóska se stal předsedou českého vzpěračského svazu, snad bude stát o zkušenosti naší generace, která má co předávat. Výkonnost současných vzpěračů je špatná a neodpovídá naší tradici. Vnucovat se nechci, ale pomůžu moc rád," zakončil Zaremba. Kromě medailové žně z vrcholných světových akcí se do historie českého vzpírání zapsal i šestinásobným ziskem titulu mistra republiky.
Ota Zaremba se proslavil svým širokým úsměvem, v jeho podání jako by zvedání obrovských zátěží nad hlavu bylo samozřejmostí. "Hodně mne ovlivnil můj starší bratr, který v Havířově začal se vzpíráním. Viděl jsem to vždycky jako hroznou dřinu, ale rozhodující byl Dunajský pohár v roce 1973, kdy k nám přijela celá světová špička. Tu tenkrát tvořili Rusové a Bulhaři, k vidění bylo šest olympijských vítězů z Mnichova. Pohrávali si s činkou, jako by nic lehčího nebylo. A ještě se u toho usmívali. Řekl jsem si, že tohle by se mi líbilo," vzpomněl si Zaremba na impuls znamenající zlom v jeho sportovní kariéře.
Jako každý kluk chtěl honit po hřišti balón a na ledě puk. Učil se však zámečníkem na Dole 9. květen a tam navázali spolupráci se vzpěrači Baníku Havířov, tehdy nejlepšími v republice. To rozhodlo. "Střediska vrcholového sportu mládeže měla vynikající výsledky, na mistrovství světa a Evropy juniorů v roce 1976 jsem obsadil páté a šesté místo, trénoval jsem rád," rozpomněl se Ota.
Zaremba: Spírání byl parádní sport
Následovala vojna v RH Praha, kde kdysi bývala líheň reprezentantů. "Chtěli, ať v pražské Stromovce zůstanu do moskevské olympiády 1980, ale mne to táhlo domů do Havířova. Tam vytvořil trenér Emil Brzóska vynikající partu a nabídl mi srovnatelné podmínky, jaké bych měl v Praze. Vzpírání u nás tenkrát byl parádní sport, bylo z čeho vybírat. Dvě stě patnáct v nadhozu na moskevském pódiu nebylo na úsměv, spíš jsem s činkou pochodoval, ale povedlo se to," říká s odstupem času Zaremba, který si připsal v olympijském roce i titul nejlepšího sportovce republiky.
Zlatá olypijská medaile však byla zpochybňována vzhledem k politickému bojkotu olympiády ze strany některých západních zemí. "O to víc jsem toužil dokázat, že mám na Američany, Němce, nebo na někoho jiného. V dalším roce jsem vytvořil světový rekord v trhu výkonem 188 kilogramů a v nadhozu jsem dal 230 kilogramů," přiblížil svoji hvězdnou fazónu Ota. Byl samozřejmě největším favoritem na mistrovství světa a Evropy o rok později ve francouzském Lille.
Zranění lokte zmařilo naděje
"Chtěl jsem všem ukázat, že jsem nejlepší na světě. Čtrnáct dní předtím mi však na tréninku povolil vaz v lokti a bylo po nadějích. Ještě jsem to v soutěži s obstřikem zkusil, aby si fanoušci nemysleli, že jsem to zabalil, ale jenom jsem si všechno zhoršil," vzpomíná na neradostné chvíle náš někdejší šampión.
Dal se do kupy a ještě ve čtyřiaosmdesátém získal na mistrovstí Evropy bronz v nadhozu. "Už to nebyla radost, ale jenom dřina. Chtěl jsem se prosaditt na olympiádě v Los Angeles, ale východní blok vrátil západnímu čtyři roky starý bojkot a nikam jsme nejeli. Taková škoda!" posteskl si Ota.
Zdraví po operaci dostalo přednost
Prodělal náročnou operaci kolena a lékaři mu řekli, že pokud bude v zátěži pokračovat, nemusel by ve čtyřiceti ani chodit. "Chtěl jsem kariéru zakončit v roce 1987 v Ostravě, kde se konalo mistrovství světa a Evropy. Zdraví však dostalo přednost," zdůvodnil své nelehké rozhodnutí Zaremba, jenž od té doby už nikdy nevzal činku do rukou.
Až do roku 1994 pracoval jako zámečník na Dole 9. květen spolu s další hvězdnou partou bývalých vzpěračů. "Potom jsem si chtěl vyzkoušet, co to je podnikání, ale moc se mi to nepovedlo. Ze sklenářství jsem vycouval a po další operaci kolena před třemi lety jsem se dal k bezpečnostní agentuře. Většinou hlídáme na Karvinsku zakonzervované doly, kde je pořád co ukrást," líčí svoji současnost havířovský silák, který těží ze svého jména, ale také z nepřehlédnutelné, stále stokilové postavy.
A návrat k čince? "Můj bývalý trenér Emil Brzóska se stal předsedou českého vzpěračského svazu, snad bude stát o zkušenosti naší generace, která má co předávat. Výkonnost současných vzpěračů je špatná a neodpovídá naší tradici. Vnucovat se nechci, ale pomůžu moc rád," zakončil Zaremba. Kromě medailové žně z vrcholných světových akcí se do historie českého vzpírání zapsal i šestinásobným ziskem titulu mistra republiky.
 Olympijský vítěz z roku 1980 Ota Zaremba s fotografií, která obletěla doslova celý svět. |
