Václav Havel si u příležitosti svého zvolení dal narychlo ušít oblek, který nechtěně vzbudil rozruch svými nápadně krátkými nohavicemi. Paní Olga si jen vypůjčila sako od přítelkyně. Byla to hektická doba, na detaily nebyl čas.
Už od prvních chvil na Hradě bylo jasné, že smysl dramatika Havla pro jistou obřadnost a režírování svého okolí tu nezůstane nevyužit. Jeho bratr Ivan se nechal slyšet, že toto je "nejlepší Vaškovo absurdní drama".
Olga Havlová nechtěla, aby její manžel přijal funkci hlavy státu. S největší pravděpodobností se obávala, že by mohl ztratit svou vlastní identitu, která se formovala dlouholetým odporem proti totalitnímu režimu. Ve vysoké funkci by podle jejího soudu mohl být přinucen ke kompromisům, jež by jako soukromá osoba nikdy nemusel dělat. Nebyla přesvědčená o tom, že situaci její manžel zvládne.
Bývala dvacet let první dámou českého disentu a nyní se stala i první dámou ve státě. Zvykala si dlouho a těžce, stejně jako její muž. Dostávala se do situací, kdy musela reprezentovat, ale udržovala přesnou hranici mezi společenskou povinností a soukromím.
Nereagovala na společenské lichotky á la "Paní Olgo, vám to ale dnes opravdu sluší". Neměla vlastní švadlenu. Navštěvovala sice módní salony, ale nakupovala také konfekci cestou z Výboru dobré vůle. Služební automobil první léta odmítala s tím, že jej nepotřebuje. Při oficiálních návštěvách se ke svým ženským protějškům chovala neformálně, ke každé dámě jinak. Paní Jelcinovou například vzala do obchodu ve Zlaté uličce, který otevřel Výbor dobré vůle. Vždy cílevědomě získávala kontakty pro svou charitativní organizaci.
Děvče ze Žižkova
Nestala se jen jakýmsi přívěskem prezidentského úřadu, ale našla své místo v charitativní činnosti. V ní byla u nás průkopnicí, když v roce 1990 spolu s přáteli z Charty 77 založila Výbor dobré vůle – nadaci Olgy Havlové. Jejím cílem bylo pomáhat lidem se zdravotním nebo sociálním handicapem, aby se mohli co nejlépe začlenit do společnosti. Výbor dobré vůle navazoval na tradici Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Nezištnou pomocí potřebným jako by se Olga Havlová vracela do svého dětství v žižkovských ulicích.
Narodila se jako Olga Šplíchalová v Praze 11. července 1933. Její rodiče byli dělníci, a když jí bylo šest let, rozvedli se. Matka se o dvě dcery a syna starala sama, vždycky si ale našla čas, aby ještě pomáhala druhým. Olga vyrůstala mezi chudými dětmi, z nichž některé byly i zdravotně postižené. Nedělaly mezi sebou žádné rozdíly, solidarita byla samozřejmostí. Tady se Olga naučila pomáhat druhým a tato niterná potřeba ji pak doprovázela celý její život.
Vyrůstala hlavně na ulici, byla divoká a neuznávala žádnou autoritu. Učení ji moc nebavilo. Ke studiu příležitost neměla, ale ani později toho moc nelitovala. Zaučila se u Bati jako opravářka punčoch. Brzy si začala vydělávat, aby mohla stát na vlastních nohou. V šestnácti letech jí však stroj rozdrtil několik článků prstů na levé ruce. Vystřídala pak různá zaměstnání, byla prodavačkou, skladnicí i úřednicí. Později dovedla svůj handicap tak dokonale skrývat, že ti, kteří se s ní důvěrně neznali, o něm mnohdy ani nevěděli.
Tajný sňatek
V roce 1956 se náhodou seznámila v kavárně Slavia s Václavem Havlem. V prvních letech známosti byl on na vztahu závislejší. Nicméně po návratu z vojny, kterou strávil u PTP, se situace začala obracet. Havel nastoupil do Divadla Na zábradlí. Olga Šplíchalová za ním šla z vlastní vůle jako biletářka. Chtěla mu být nablízku.
Po osmi letech známosti se vzali. Tajně, na žižkovské radnici, 9. července 1964. Přítomni byli jen svědci. Je známo, že Havlova matka mu známost s žižkovskou dívkou z dělnické rodiny rozmlouvala, ale když už došlo ke sňatku, přijala ji do rodiny. Olga se nastěhovala k Havlovým do domu na dnešním Rašínově nábřeží.
V roce 1967 si Havlovi koupili chalupu na Hrádečku u Trutnova. Soužití v domě na nábřeží nebylo vždy ideální, a tak oba trávili hodně času právě v Podkrkonoší. Václav Havel se mezitím stával známým dramatikem, jehož hry byly inscenovány i v zahraničí. Po potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy a později za normalizace Olga vystupovala po manželově boku proti politické represi.
V lednu 1977 byla publikována Charta 77 a o rok později byl jako její součást ustaven Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Po Havlově uvěznění v roce 1979 Olga převzala některé manželovy povinnosti. Pokračovala ve vydávání Edice Expedice, přijímala zahraniční návštěvy, poskytovala rozhovory zahraničním novinářům. Stala se první dámou českého disentu.
V Dálkovém výslechu, rozhovoru s Karlem Hvížďalou z let 1985 až 1986, Václav Havel o svém vztahu s Olgou prohlásil: "Známe se třiatřicet let, třicet let jsme spolu, třicet let spolu prožíváme všechno možné i nemožné; i kdyby nebylo ničeho jiného, už tohle nás pochopitelně svazuje a bude zřejmě svazovat pořád. Jsme povahy velmi různé. Já buržoazní dítě a věčně rozpačitý intelektuál, ona proletářské děvče značně samorostlé, nesentimentálně střízlivé, občas dost hubaté a protivné, zkrátka osoba, kterou nelze opít rohlíkem..."
Karel Hvížďala se v otázce položené Václavu Havlovi podivoval nad tím, že mezi dopisy, jež své ženě posílal z vězení a které dostaly později knižní podobu, není ani jediný skutečný "dopis Olze" a že jsou poněkud neosobní. Když pomineme fakt, o němž se zmiňuje i Havel, že jejich vztah už měl za sebou tři desetiletí existence, vystoupí na povrch jednoduchá skutečnost, že tyto texty byly pro tohoto "muže pera" vlastně jediným literárním poutem s vnějším světem.
Posledních šestnáct listů zařazených do knihy tvoří vlastně jednolitou filozofickou úvahu, z níž se osobnost Olgy úplně vytratila. Olga věděla, co pro jejího muže tato korespondence znamená, na druhé straně bylo pro ni nanejvýš obtížné na listy z vězení odpovídat. A přitom to byla jen ona a Václavův bratr Ivan, kterým soud povolil s uvězněným korespondovat. Olga nebyla literát, a tak výrazně zapojila do této korespondence právě Ivana, který jako inteligent byl k tomuto úkolu lépe vybaven a stal se tou pravou Olgou.
Václav Havel se dostal z vězení díky zápalu plic a intervencím západních politiků v březnu 1983, tedy o půl roku dříve, než zněl rozsudek. Setkání s Olgou pro tohoto vězením a nemocí vyčerpaného, pohublého muže však nebylo právě příjemné. Sdělila mu bez zbytečných odkladů, že si našla v době jeho věznění jiného partnera. Rozvádět se nechce, ale také se s oním mužem nedokáže rozejít. Havel byl zvyklý svěřovat se manželce se svými nevěrami, ale sám od ní vzhledem k povaze jejich vztahu nic podobného neočekával. Nyní se mu zdálo, že Olga vypadla z role. Považoval ji za ženu silnou, přísnou, málo citově založenou a chladnou. Proto opačné vlastnosti hledal občas jinde. Její přiznání jej hluboce zasáhlo.
Oním důvěrným přítelem byl o dvacet let mladší herec Jan Kašpar. Václav Havel zase navázal vztah s psycholožkou Jitkou Vodňanskou. Vznikl tak bizarní manželský čtyřúhelník, který sice zpočátku fungoval, ale neměl naději na budoucnost. Olga nakonec navrhla jeho "likvidaci", což ze své strany s Janem Kašparem také učinila. Nicméně tento muž sehrál v jejím životě ještě významnou roli. Po úrazu páteře se ocitl na invalidním vozíku. Tato tragická událost ovlivnila Olgu Havlovou při rozhodování, že se bude věnovat charitě. Později, ve Výboru dobré vůle, z něj učinila jednoho ze svých nejbližších spolupracovníků.
V 80. letech Olga definitivně vystoupila z manželova stínu. V období "perestrojky" v jejich druhé polovině i v Československu pronásledování disentu sláblo a vytvářely se nové možnosti, jimiž byl i samizdat. S ním Olga měla velké zkušenosti, a proto se začala významně podílet na vzniku a existenci Originálního videožurnálu a časopisu O divadle.
Tušení konce
Jako manželka prezidenta nezanedbávala svoji reprezentativní roli, ale osobně ji naplňovala především práce pro charitu. Celý život byla zvyklá starat se o druhé a potlačovat vlastní problémy. Zdraví jí sloužilo, byla na ně hrdá, ale v roce 1994 se k ní Štěstěna definitivně otočila zády.
V květnu toho roku uklouzla v ložnici prezidentského domu v Královské zahradě a zlomila si ruku i nohu. Když se koncem léta téhož roku uzdravila, čekala ji další rána. Přítelkyni lékařce se svěřila, že nalezla na svém těle jakousi tuhou bulku. Měla možnost léčit se na nějaké renomované zahraniční klinice, ale rozhodla se pro Všeobecnou fakultní nemocnici v Praze. Chtěla zůstat v kontaktu se svým výborem i s manželem.
Pobyty v nemocnici se střídaly s obdobími horečného pracovního tempa. V důsledku toho si však nezasvěcení neuvědomovali, jak je její situace vážná, že jednají s umírající ženou. Naposledy se na veřejnosti objevila na podzim 1995.
Boj s rakovinou nakonec prohrála. Zemřela doma 27. ledna 1996 v přítomnosti svého muže.
Olga Havlová nebyla na rozdíl od některých jiných žen našich prezidentů jen stínem v pozadí. Byla to svérázná, skutečná osobnost, která si vedle svého charizmatického manžela dokázala vydobýt místo na slunci.
