Co si myslíte o názoru, který zazněl i z úst prezidenta, že neziskovky parazitují na státním rozpočtu a měly by být schopné si alespoň polovinu prostředků vydělat samy?
Je potřeba rozlišovat, jestli peníze plynou neziskovkám vzájemně prospěšným, které vyvíjejí činnost pro své členy, nebo obecně prospěšným. V sociální oblasti by péče bez neziskovek byla naprosto nedostatečná. V podstatě vyplňujeme mezery ve fungování veřejné správy. Vyhledáváme lidi tam, kam veřejná služba nedosáhne - v ulicích, na samotách.
Které skupiny jsou v tuzemsku nejohroženější?
Neúplné rodiny. O pomoc si mnohdy neřeknou, stydí se, že ji potřebují. Když jde někdo z Charity do rodiny, už to s sebou nese nálepku či vyvolává závist okolí. Je potřeba takové rodiny vyhledávat a pracovat s nimi v anonymitě. Ohroženi jsou i senioři žijící pod hranicí chudoby či handicapovaní lidé.
Ministerstvo práce a sociálních věcí udává, že asi deset procent lidí v zemi žije pod hranicí chudoby. Odhadujeme, že v systému neziskových organizací či státním systému je zapojené asi jedno až dvě procenta, osm procent je skrytých, pomoc by potřebovalo, ale nedá se k nim dostat.
Brněnská Charita si připomíná pětadvacet let od obnovení činnosti. Dnes má 1 400 zaměstnanců. Jak jste viděl její perspektivu v začátcích?
Začínali jsme ve čtyřech a vůbec mě nenapadlo, že by se mohla takto rozvinout. Určitě to není jen moje zásluha, díl mají všichni spolupracovníci, kteří se u nás vystřídali. Dokázali jsme se opřít o ty schopné.
Máte přehled, jaká část vašich pracovníků jsou věřící?
Odhadujeme, že kolem 65 procent. Na jihu Moravy máme výhodu, tento kout země je religióznější než ostatní, síť farností hustší, a tudíž jsme pro rozvoj měli příznivější podmínky. Na západě Čech je to zhruba jen 25 až 30 procent.
Jak jste se dostal od profese projektanta ropných rafinérií na post manažera v neziskovém sektoru?
Jako projektant jsem pracoval dva roky. Podnik měl zakázky v Sovětském svazu či Sýrii a po revoluci zkrachoval. Hledal jsem uplatnění a známý z biskupství navrhl, ať to zkusím v Charitě, kterou zrovna zakládali.
Měl jsem stereotypní představu, že budu rozdávat polévku a sbírat staré oblečení. Šlo však o organizaci sbírek, nákupů a kamionů s humanitární pomocí, které jsme v neprůstřelných vestách doprovázeli na místo, aby se neztratily. Bylo potřeba pracovat rychle, zažívali jsme adrenalin a to mě bavilo.
Jak jste získávali první peníze? Asi nešlo o fundraising, jak ho známe dnes.
Začínali jsme v době, kdy Arménii postihlo zemětřesení a v Jugoslávii se válčilo. Díky putovní výstavě po okresních městech, kde byla i první charitní pokladnička, se za tři čtvrtě roku vybralo neuvěřitelných 5 milionů korun. Jen z Brna odjelo 22 kamionů s materiální pomocí. Od té doby nás lidé znali, sami chodili a přispívali. Opírali jsme se spíš o malé dárce, sbírky v kostelích, benefice. Fundraising cílený na firmy se rozjížděl zhruba od přelomu tisíciletí.
Oldřich Haičman (53)
|
Zvyšuje se postupem času ochota lidí dávat peníze na charitu?
Dárcovství v Česku roste, což je pozitivní. Nejhorší to bylo v období hospodářské krize. Obnovuje se firemní dárcovství, více lidí slyší na Tříkrálovou sbírku, v níž se vybírá stále víc - letos téměř 24 milionů korun (suma vybraná Diecézní charitou Brno, v celé zemi to bylo přes 100 milionů, pozn. red.).
Jak si stojíme ve srovnání se zahraničím?
Česko je v Evropě na prvním místě, co se týče adopcí dětí na dálku. Jenom Charita má 22 tisíc adoptovaných dětí či adoptivních rodičů, kteří podporují vzdělávání dítěte v Africe či na Ukrajině. Další tisíce adopcí zprostředkovává Člověk v tísni. V tomto ohledu jsme na tom lépe než velké země jako Německo či Francie.
V budoucnu Charitě pomohou výnosy z vráceného majetku
Po revoluci jste pomáhali rozjíždět domácí péči, která předtím vůbec neexistovala a dosud tvoří jádro vašich služeb. Byl to start správným směrem?
Byl to experiment ministerstva zdravotnictví, ještě nefungovaly pojišťovny. Zdravotní sestry nově jezdily pečovat o klienty k nim domů. Dodnes tvoří terénní služby, zejména péče o seniory a zdravotně postižené v domácnostech, asi třetinu všech našich 150 sociálních, zdravotních a vzdělávacích služeb. Směr jsme si vytyčili dobrý a trend je to i do budoucna. Pozorujeme to i v zahraničí.
Kdo určuje, o jaké služby se síť vašich služeb rozšíří?
Služba vždy vyrostla zespodu a odpovídala na potřeby komunity či obce. My jsme to zastřešili, aby v daném místě byli schopni dostát všem dotačním a zákonným pravidlům. Máme síť farních charit, které často fungovaly a poskytovaly dobrovolnou pomoc ještě před založením diecézní charity. A i nyní spolupracujeme s 16 tisíci dobrovolníků.
Je spojení s církví výhoda, nebo staví neziskovku do horší pozice?
Mohli jsme se vždy opřít o práci farních charit, kde dobrovolníci pomáhají bez nároku na odměnu. Z dobrovolníků jsme někde udělali profesionály, vyškolili je, zaměstnali. To je pozitivní stránka. Na druhou stranu si veřejnost myslí, že má církev spoustu peněz a může si všechno koupit, tak proč nedá Charitě něco z těch stamilionů, které teď získává. Církev ale potřebuje nejen zaměstnávat lidi, ale také opravovat památky, i tohle je potřeba vidět.
Fakta zajímají málo lidí, jen přebírají postoje jiných, říká Šimon Pánek |
Takže vám nedá peníze, ale umožňuje sbírky v kostelích a podobně?
Nejdou nám od ní žádné velké částky. V brněnské diecézi je jednou ročně sbírka ve všech kostelích, což činí asi půl procenta našeho rozpočtu. Církev nyní nemá na to, aby přispívala víc, ale předpokládá se, že až bude navrácený majetek přinášet výnosy, část půjde i do Charity.
Jakou část peněz dostáváte z veřejných zdrojů?
Asi dvě třetiny, ale staráme se za ně o lidi v materiální a sociální nouzi, kteří většinou nedosahují na příspěvky podle zákona o sociálních službách. Třetí třetinu získáváme od dárců, sponzorů, ze sbírek. Patří tam i platby od klientů v domovech pro seniory či úhrady od zdravotních pojišťoven za práci zdravotních sester v terénu či v hospicu.
Někdy potřebuji vyrazit ven a vidět smysl práce
Kdybyste na začátku věděl, do jakých rozměrů organizace nabobtná, šel byste do toho znovu?
Asi ano. Zpočátku mě sice bavila hlavně organizační práce, logistika, projekty, avšak dnes už bych řekl, že mám charitní srdce. Pomoc lidem v nouzi se pro mě postupně stala posláním a naplňuje mě. Co mě ale poslední dobou ubíjí nejvíc, a pořád se to stupňuje, je byrokracie.
Co konkrétně máte na mysli?
Jen loni nám prošlo organizací 261 kontrol, některé jednodenní, jiné čtyřměsíční, někoho tu máme vlastně neustále. Ministerstva, obce, kraje i města kontrolují využívání veřejných prostředků, které nám poskytují, všichni k nám posílají své lidi, mnohdy na to stejné. Chybí mezi nimi propojení, kdyby některé výsledky mohly mezi sebou sdílet, bylo by to jednodušší.
Sedm let jste současně s brněnskou sekcí vedl i celostátní Charitu ČR, která nejenže zastřešuje veškeré aktivity Charity v tuzemsku, ale pomáhá na čtyřech kontinentech. Kam všude jste měl možnost se podívat?
Procestoval jsem svět, ale destinace, které jsem měl příležitost vidět, by si na rekreaci nikdo nevybral. Viděl jsem bídu a utrpení a vždy to ve mně ještě dlouho dozrávalo a říkal jsem si: Zlatá Česká republika, neměnil bych.
Po přírodních katastrofách jsem byl v Indonésii, Japonsku, na Srí Lance. Navštívil jsem některé projekty adopce na dálku v Ugandě, Etiopii, Eritrei. Pomáháme v nepřiznaném Podněstři mezi Moldavskem a Ukrajinou, kde nefungují sociální služby ani zásobování. Mladí odešli do Evropy za prací a o rodiče se nemá kdo starat. Máme projekty i na Ukrajině a v Rumunsku.
Co je pro vás na cestování do poničených zemí nejhorší?
Nejhorší je bezmoc. V Kosovu v roce 1999 jsem propadal depresi - co asi zmůžeme, když jsou problémem vztahy místních? Na tsunami zničeném Haiti, pro které jsme vybrali rekordních 65 milionů, jsem v prvních dnech také ztrácel naději, že budeme něco platní. OSN a další tam narvali miliardy dolarů, ale nebylo to vidět. Milion lidí z města žilo v táboře.
Člověk se nesmí nechat zahltit vědomím, že potřebuje pomoc obrovská masa. Je potřeba si vybrat menší skupinu. Na vesnici jsme rodině pronajali pole, koupili kozu, dali jí půjčku a už po dvou letech ji začali splácet. To bylo radostnější. Pomůžete sice jen několika rodinám, ale i tak práce stojí za to. Nepomůžeme všem, této idey se musíme vzdát, ale tam, kde nám stačí síly.
Jak často vyrážíte s kolegy do terénu?
V papírování se někdy utápím a potřebuji vyrazit ven a vidět smysl práce. Nedávno jsem dostal z farnosti tip, že na zastávce už čtrnáct dní v mrazech přespává člověk bez domova. Byl pátek večer, tak jsem ani nikoho nevolal a vypravil jsem se tam. Byl spokojený, říkal, že nic nepotřebuje, jídla má dost a do nočního centra by si nemohl přinést víno. Dal jsem mu stravenku a kontaktoval jsem terénní pracovníky, aby ho navštívili. Už alespoň začal navštěvovat denní centrum, tak snad se ho podaří zachytit do sítě služeb.
Chudoba v Česku: seriál iDNES.cz ukázal syrový svět zmaru a beznaděje |
Lidi bez domova se asi nepodaří často vrátit do normálního života...
Pouze jednotky procent. Tento muž je jedenáct let na ulici, nemá sociální dávku ani doklady a nemá potřebu to měnit. Teď v Brně proběhlo sčítání lidí bez domova a číslo se podstatě zvýšilo - před pěti lety jich bylo 1 400, dnes je jich 2 100.
Jak chcete tento neblahý trend zvrátit?
Práce s lidmi bez domova se musí odehrávat na ulici a je hlavně o motivaci. Pracovník dotyčného dovede do zařízení, kde se umyje, pak mu pomůže na úřadě vyřídit doklady. Tito lidé se často stydí, jak vypadají, že smrdí, sami od sebe tam nepůjdou.
Chceme v Brně rozběhnout terénní sociální službu, která tu hodně chybí. Přesvědčovali jsme sociální odbor magistrátu, že jsme jejich kurátory nikdy neviděli u kostelů či v parcích a je potřeba zapojit i neziskovku, která bude vyhledávat tam, kam služba města nedosáhne. A lze dělat i další věci. Ve Stuttgartu, kam se jezdíme inspirovat, staví plechové kontejnery s palandami zastrčené v parcích, kde mohou tito lidé přespat.
Jste členem Rady vlády pro nestátní neziskové organizace, poradního orgánu pro případnou úpravu zákona. Na čem aktuálně pracuje?
Šest let se připravuje zákon o veřejné prospěšnosti, který má definovat kritéria pro působení neziskovek. Třeba v Anglii mají registrované organizace své „Charity Number“, což potvrzuje splnění určitých podmínek. Že má správní rada určitý počet členů, ti za činnost organizace zodpovídají svým majetkem pro případ, že by se něco zpronevěřilo. Podmínky jsou velmi tvrdé, ale kompenzuje je možnost odpočtů z daní pro dárce a škála benefitů. U nás však optimální návrh, který by zaváděl nejen restrikce, ale i výhody, stále chybí.
Loni jste získali prestižní titul Neziskovka roku. Jaké cíle jste si vytyčili do budoucna?
Ideální by bylo, kdyby profesionální Charita vůbec nemusela existovat a lidé se o sebe navzájem starali - sousedi třeba nakoupili nemohoucí babičce. Dříve to byl přirozený jev, který ale vymizel. S pomocí farních charit se ho snažíme do vesnic vrátit. Ve městě je to o hodně těžší, ale i tam chceme charitu dostat zpátky mezi lidi, aby si komunita či obec byla schopná pomoci sama.
Ve vizi do roku 2022 jsme si stanovili cíle, že je potřeba lidi v nouzi aktivně vyhledávat. Starat se chceme právě o ty, kteří zůstávají zapomenutí, službu odmítají, nejsou schopni si zajistit základní materiální potřeby, mají hlad a nemají kde složit hlavu. Do toho spadá i skupina uprchlíků.
