Čtyřiadvacetiletá Anna sedí s matkou na nákladním voze. Vidí, jak je sousedi pozorují škvírami ve dveřích. V jihočeské vesnici Záhoří je 21. února roku 1953 ticho. „Nikdo se s námi nepřišel rozloučit, celá vesnice naše vystěhování podepsala,“ říká Anna Sajdlová, jejíž rodina měla v Záhoří u Týna nad Vltavou největší statek. Výměr, jež dostali od okresního národního výboru, byl stručný: „Ukládá se vám, abyste váš dosavadní rodinný byt opustili, a současně se vám zakazuje pobyt v obci.“
Dům, dobytek, zemědělské stroje, úspory, nádobí, nábytek. Vše rozkradli místní soudruzi z nově zřízeného jednotného zemědělského družstva (JZD), kteří na policii vypovídali, jak Annina matka neplní dodávky mléka a mouky. Mezi nimi byl také Josef Dvořák, který se stal předsedou národního výboru. Dnes už nežije. Jeho syn, Zdeněk Dvořák, začal za totality užívat zahradu paní Sajdlové. Ta dostala po roce 1989 zpět statek s pozemky, a chtěla také zahradu. Pan Dvořák ji ale odmítl vydat, začali se soudit. Paní Sajdlová po čase vrácený statek prodala a noví majitelé nechtěli mít se sousedem rozbroje. Žalobu proto stáhla.
MF DNES Zdeňka Dvořáka vyhledala. Nevadí mu, že má zahradu, na jejímž ukradení se podílel jeho otec? „Chcete mě dostat do maléru? Jděte do prčic!“ řekl a zavěsil.
Důmyslná likvidace
Kolektivizace (proces, při kterém se sedlákům zabírala půda a majetek) je na českých vesnicích stále živé téma. Důvodů je více. Za tyto zločiny nebyl nikdo odsouzen a někteří potomci těch, kteří vyháněli a okrádali, stále užívají ukradený majetek. Ale hlavně – řada okradených lidí byla odškodněna jen částečně. Podle Svazu restituentů v zemědělství a Asociace soukromého zemědělství se jedná o zhruba o sto tisíc lidí, kteří nedostali majetek přesahující 10 miliard korun.
„V této zemi je dlouhodobě patrná nechuť vrátit majetky ukradené za komunistů. Ze zákona na ně máme nárok, ale většina z nás se soudí více než deset let,“ říká Jaroslav Šebek, tajemník Asociace soukromého zemědělství. Tato organizace sdružuje okolo 2 000 zemědělců, zpravidla potomků selských rodin, které přišly o hospodářství v 50.letech a po roce 89 se k zemědělství vrátily. Jak přesně komunisté sedláky ničili?
Šebkovi hospodařili v obci Kyškovice u Roudnice nad Labem. Se 42 hektary patřili k největším sedlákům. Jejich decimace měla přesný harmonogram. V srpnu 1950 otiskla Mladá fronta článek o dědečkovi Jaroslava Šebka, který ho obviňoval z vykořisťování rolníků. Autor Karel Jára končí text slovy: „Takových hnízd, jako je statek Šebkův, máme na našich vesnicích více. A buďte si jisti, vesničtí boháči, že odkryjeme a potrestáme i vás.“ Potom to šlo rychle. Komunisté Šebkovým sebrali stroje a nařídili jim dodávat takový objem surovin, který nešel splnit. V roce 1952 zatkli dědečka Jaroslava Šebka, odsoudili ho do vězení v Jáchymově, rodinu přesunuli na severní Moravu a hospodářství zabrali. „Dali je do stodoly s vymlácenými okny, kde nebylo nic,“ popisuje Šebek rodinné osudy.
Ničení sedláků nekončilo okradením. Život s nálepkou kulaka, jak se jim hanlivě říkalo, byl krutý. Nedostali důchod, pobyt ve vězení jim zlomil zdraví, rodiny žily v bídě, dětem zakázali studovat. Podstatu boje proti kulakům vystihla Jaroslava Burketová z Městce Králové ve své soukromé kronice. „Vzorné hospodáře, kteří majetek nahospodařili a našetřili, odsuzují a lenochy, ničemy a idioty dosazují na uloupené statky, aby to, co vzorní hospodáři vybudovali, zruinovali,“ cituje kronikářku historik Karel Jech v knize Soumrak selského stavu.
Jézéďáci vracet nechtěli
Změna poměrů přinesla okradeným selským rodinám velké naděje. Když si restituenti požádali začátkem 90. let o majetek, měli ho podle zákona dostat do 90 dnů, začali-li sami hospodařit nebo na svých pozemcích zajistili zemědělskou výrobu. Většinou dostali zpět pozemky a také budovy, které však byly většinou v dezolátním stavu. Problém ale nastal s vracením zemědělských strojů a zvířat. Představitelé JZD byli často ti, kdo reprezentovali a uplatňovali komunistickou moc na venkově, nebo šlo o příbuzné těch, kteří sedláky okradli, a majetek vracet nechtěli.
„Když jsem žádala družstvo o vydání pozemků, odmítli vydat ty, které nám patřily, a dostali jsme náhradní. Z majetku jsem získala jen pár kusů dobytka, o ostatní se soudíme,“ vypráví osmašedesátiletá Růžena Jampílková, jejíž rod hospodařil v obci Cholenice na Jičínsku přes 500 let.
Za totality se její rodina zachovala statečně. Jako jediná ve vsi odmítla vstoupit do JZD. Trest přišel vzápětí. Paní Růženu přesunuli na práci do pohraničí, jejího otce do vězení, babičce nedali důchod. Dnes se paní Jampílková stále soudí o necelých půl milionu korun. Podala už si stížnost k Ústavnímu soudu a plánuje obrátit se k Evropskému soudu ve Štrasburku.
Ne všichni restituenti se chtěli po roce 89 vrátit k soukromému zemědělství. Zvlášť poté, co dostali své nemovitosti ve zdevastovaném stavu. Těmto lidem měly být po sedmi letech vyplaceny podíly z transformace zemědělských družstev, která začala v roce 1992. V roce 1999 měli restituenti dostat finanční náhrady za takzvaný mrtvý a živý inventář (zvířata, zemědělské stroje, osivo, krmivo). Jenže právě během transformace družstev se spousta majetku jakoby „vypařila“.
Miliardový tunel
„Místo vrácení peněz se rozjel organizovaný miliardový tunel,“ říká místopředsedkyně Svazu restituentů v zemědělství Miloslava Pešková. Naráží na fakt, že mnoho družstev skončilo v konkurzu a jejich majetek byl převeden do nově vzniklých akciových společností. Když tedy restituenti chtěli, aby jim družstva vyplatila peníze za ukradený majetek, nebylo z čeho vracet. Poškození se proto obrátili na soud, ale opět narazili. „Soudy se vlekly a družstva měla čas převést majetek. Všichni to věděli, ale nikdo s tím nic nedělal,“ rozčiluje se zástupce soukromých zemědělců Šebek, který se soudí o několik milionů korun s družstvem již od roku 1993. Družstvo však mezitím skončilo s dluhy v konkurzu a je skoro jisté, že na vyplacení zákonných nároků už v něm skoro nic nezbyde.
Dnes se tudíž okradení restituenti soudí s „prázdnými schránkami“, nikoli se společnostmi, do kterých byl jejich majetek vyveden. Podle mluvčího ministerstva zemědělství Petra Vorlíčka docházelo k největším převodům majetku, který měl být vrácen restituentům, v letech 1996 až 1997. „Velkým organizátorem těchto majetkových převodů byl Svaz zemědělských družstev a společností, bohužel s částečnou pomocí a velkou tolerancí od ministrů zemědělství v období od roku 1995 do roku 2005,“ říká mluvčí Vorlíček.
Svaz zemědělských družstev a společností se dnes jmenuje Zemědělský svaz ČR a obvinění odmítá. „To je lež. My byli ti, kteří navrhovali zákony o vypořádání majetku a varovali, že k neprůhledným převodům dochází,“ říká předseda svazu Miroslav Jirovský.
Hledat konkrétního viníka je zjevně obtížné. Miloslava Pešková je přesvědčena, že na vině jsou politici napříč stranami. „Skoro v každém družstvu byl nějaký politik či jeho příbuzný. Proto není snaha vracet. Ale nikdo nemůže být zbaven majetku, který mu byl zákonem přiznán. U nás přece nebylo nové znárodnění. Nebo ano?,“ ptá se Pešková. Nutno říct, že řada okradených restituentů si to myslí. Jako například dvaaosmdesátiletý Josef Rosenkranc z obce Královice u Slaného.
Nikdo za nic nemůže
Rosenkrancovi měli největší hospodářství ve vsi. Komunisté jim ho zabavili v roce 1950. Na „zabavovacím“ dokumentu je mimo jiné podpis člena MNV a JZD Jaroslava Šofra. Rosenkrancovým nejprve ponechali 8 hektarů, v roce 1951 jim sebrali i tento zbytek půdy. Na zápisu o převzetí je opět podepsaný pan Šofr. Jeho syn Luděk dělal v JZD traktoristu a podle archivních materiálů byl náhradníkem v dozorčí radě JZD. Šofrovi stáli na „správné straně“, Rosenkrancovi byli kulaci.
Josef Rosenkranc nebyl vystěhován a stále žije v Královicích. Stejně jako Luděk Šofr. Jak na 50. léta vzpomíná? „Můj táta žádnou pravomoc neměl. On se tady ničeho neúčastnil. Byl jenom agronomem a já traktorista. My šli do družstva dobrovolně,“ říká Luděk Šofr, jehož syn je dnes v obci starostou. Pan Rosenkranc se dodnes soudí o téměř půldruhého milionu korun. „Když jsem přišel do družstva, nechtěli nic vrátit. Pak se přejmenovali a převedli majetek do jiné společnosti,“ říká restituent, jehož nároky uznal i vrchní soud. Své peníze stále nedostal, chce jít k Evropskému soudu.
Petr Gandalovič (ODS) nastoupil na ministerstvo zemědělství se slibem, že svízelnou situaci zemědělských restitucí vyřeší. Obává se žalob, které restituenti posílají do Štrasburku a žalují v nich stát za neúměrně dlouhé soudní procesy. Gandalovičův resort má proto v nejbližších dnech předložit do vlády návrh zákona, který by měl situaci řešit.
„Restituenti by mohli požadovat své nevypořádané majetky na těch společnostech, do kterých byly úhybnými převody vyvedeny,“ vysvětluje mluvčí Vorlíček. Zákon však nebude lehké prosadit. ČSSD a KSČM jsou proti.
„Návrh zavádí kolektivní vinu. Vytvářel by nové křivdy. Náš hlas nedostane," řekl týdeníku Ekonom stínový ministr zemědělství ČSSD Michal Hašek. Také předseda Zemědělského svazu Jirovský se zákonem nesouhlasí: „Je to protiústavní návrh, který by likvidoval zemědělská družstva.“
Asociace soukromého zemědělství ČR naopak Gandalovičovu aktivitu vítá. „Protiústavní je dosavadní stav, kdy zloději s tichým přihlížením státu po léta drze znemožňují vlastníkům nakládat s majetkem. Navrhovaný zákon by tyto podniky, které jen přemalovaly svůj název, vrátil do pozice povinných osob,“ říká tajemník Šebek. Mnohem skeptičtější je ale Miloslava Pešková, která restituenty zastupuje. Ukradené peníze by měl podle ní vrátit stát. „Nástupnických společností po JZD bylo i několik po sobě. Po které to budeme vymáhat? Ať to zaplatí stát. Ten to sebral v 50. letech a umožnil rozkradení v 90.letech.“
Zločin proti lidskosti
Odškodnění zemědělských restituentů se v Česku nezanedbalo jen na úrovni majetkové. Konfederace politických vězňů (KPV) už několik let požaduje, aby kolektivizace byla vyhlášena zločinem proti lidskosti. Už několikrát se o tomto problému debatovalo v Senátu, další diskuse proběhne 26. února. „Dokud zničení selského stavu nebude posuzováno jako zločin proti lidskosti, nic se nevyřeší. Proč se s tím 15 let nic nedělo?“ ptá se Oto Stehlík z KPV.
Trestní stíhání lidí, kteří se na kolektivizaci podíleli, začal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu až v roce 2003. Od té doby prověřil asi 50 případů, k soudu se nedostal ani jeden. „V řadě případů jsme viníky našli, ale jsou po smrti. V jiných případech jsme je nemohli ztotožnit,“ říká Pavel Bret z ÚDV. Vyšetřovatelé nedávno našli žijícího člena komise, která měla vystěhování a zabavování majetku na starosti. Zda bude tento člověk obviněn, Bret nedokáže říci. Je však otázkou, zda by trestní stíhání jednoho starého člověka něco vyřešilo.
Lidé, jimž byl majetek ukraden nejprve v 50.letech a poté i v letech 90., už ztrácejí naděje. Jde jim o odškodnění finanční, ale i morální. V roce 2006 se o vyhánění zemědělských rodin debatovalo na Nejvyšším státním zastupitelství. Také zde političtí vězni prosazovali uzákonění kolektivizace jako zločinu proti lidskosti. Bývalý ústavní soudce Antonín Procházka je podpořil slovy:
„Nikdo z nás nepochybuje o tom, že deportace a vysidlování nevinného obyvatelstva byly jedním z nejhorších zločinů totality... Duševní muka a útrapy z toho vyplývající byly obrovské a trvalé. Byl to zločin, pro který přídomek 'proti lidskosti' nemůže ani vystihnout bezměrnost utrpení nejen dospělých, ale převážně i malých dětí...Pokud není z viny vyvozen jakýkoli trest, byť jen slovního odsouzení, vina jako taková vůbec neexistuje.“
