Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Sám se zastřelit nemohl, odmítl expert verzi o van Goghově sebevraždě

  16:31aktualizováno  16:31
Někomu se vybaví jeho obrazy, někomu možná jeho uříznuté či snad useknuté ucho. Odborná veřejnost se v případě Vincenta van Gogha už tři roky pře o okolnostech skonu slavného malíře. Uznávaný americký patolog a odborník na střelná zranění Vincent di Maio nyní prakticky vyloučil možnost sebevraždy.

Autoportrét Vincenta van Gogha z roku 1887 | foto: AP

Malířově smrti, od níž letos uplynulo 124 let, se nyní obsáhle věnuje magazín Vanity Fair, konkrétně Steven Naifeh a Gregory White Smith (text v angličtině zde). V tomto případě jsou jména autorů důležitá: životu umělce se několik let věnovali, studovali v archivech a v roce 2011 vydali jeho devítisetstránkovou biografii.

V její příloze zpochybnili do té doby přijímanou verzi o umělcově sebevraždě, čímž vnesli do odborných kruhů při, co se onoho červencového dne léta 1890 za francouzskou vesnicí Auvers, oblíbeným to útočištěm umělců kousek od Paříže, stalo. A zda oscarový snímek Žízeň po životě režiséra Vincenta Minnelliho z roku 1956 nebuduje falešný mýtus o sebevraždě.

Vincent van Gogh

Jedna z nejznámějších osobností nizozemské historie a světového výtvarného umění. Vytvořil na dva tisíce maleb a kreseb, za svého života ale zůstal prakticky neznámý. Svět umění jej objevil víc než deset let po jeho smrti.

Umělecky ovlivnil především první polovinu 20. století.

Je autorem obrazů Kosatce (prodán v roce 1987 za 54 milionů dolarů), Portrét doktora Gacheta (prodán roku 1990 za 83 milionů dolarů), Slunečnice, Jedlíci brambor či Hvězdná noc.

Portrét doktora Gacheta

Portrét doktora Gacheta

Hvězdná noc (1889)

Hvězdná noc (1889)

Jedlíci brambor (1885)

Jedlíci brambor (1885)

Slunečnice (1887)

Slunečnice (1887)

Byl vážný a uzavřený. V mládí se protloukal, studoval teologii a jako laický farář poznal chudou hornickou komunitu. Nějakou dobu dokonce fáral. Výtvarným uměním se pořádně zabýval až od roku 1880.

Ušní boltec si podle některých zdrojů sám uřízl vlivem psychické poruchy (mezi jejímiž důvody bývá zmiňována jak konzumace absintu, tak i kontaminace olovem, arsenem či kadmiem obsaženými v barvách). Hovoří se ovšem také o Ménierově nemoci, schizofrenii či poněkud divoce o tom, že mu ucho usekl šavlí při hádce Paul Gauguin.

Za prokázané se má, že van Gogh zejména trpěl úzkostí a depresemi. Zemřel ve věku pouhých 37 let.

V reakci na vlnu kritiky - vycházející zčásti ze senzačních novinových titulků, ne přímo z formulací Naifeha a Smithe - se autoři životopisu obrátili na jednu z nejuznávanějších kapacit v oboru soudní patologie: Co si myslíte o dostupných informacích?

Na scéně se tak objevil už třetí Vincent (po van Goghovi a režisérovi Minnellim), totiž expert na střelná poranění Vincent di Maio. Američané jej znají například jako svědka z případu zastřelení černošského studenta Trayvona Martina (o verdiktu čtěte zde).

Fialové okruží rány o vzdálenosti střelce nesvědčí

Di Maio odmítl tvrzení, že rána musela být vedena z naprosté blízkosti. Argument o „fialovém zbarvení kolem rány“ podle něj neříká nic o vzdálenosti hlavně. „Je to důsledek podkožního krvácení z cév přerušených výstřelem. U jedinců, kteří po zásahu ještě nějakou dobu žili, je to běžné,“ řekl Naifehovi a Smithovi.

Což je i případ nešťastného malíře, který poté, co utržil smrtící ránu, umíral dlouhých devětadvacet hodin.

Ani dosvědčené „hnědé okolí rány“ není podle di Maia důkazem výstřelu z blízkosti. Popis podle něj neodpovídá spáleninám od černého střelného prachu, ale odřeninám od projektilu.

Patolog také poznamenal, že bezdýmný prach se v té době teprve zaváděl u několika typů armádních pušek a rozšířeně užívaný černý střelný prach by oblast zásahu „extrémně znečistil“, protože odpad po spálení tvoří víc než polovinu původní hmotnosti směsi. Jenže o znečištění nejsou žádné záznamy.

Toto a další indicie - popisy okolí rány, nezvyklé místo zásahu (levá část břicha), to, že ani lékařské zprávy, ani údajné výpovědi laických svědků nehovoří o sazích, stopách střelného prachu či spáleninách, vedly patologa k následujícímu závěru: „Podle mého názoru je z lékařského hlediska nade vše pravděpodobné, že si utržené zranění nemohl způsobit sám. Jinými slovy - sám se nezastřelil.“ Rána totiž podle jeho názoru vyšla ze vzdálenosti „větší než stopa či dvě“ (30-60 cm).

Chtěl jste spáchat sebevraždu? Myslím, že ano...

Dvojice van Goghových životopisců přidala v roce 2011 i další argumenty odporující tezi o sebevraždě: umělec si krátce před smrtí objednal nové barvy, psal dopis bratrovi, žádný písemný záznam z doby jeho zranění neuvádí výraz „sebevražda“.

Navíc si nikdo z Auvers později nevzpomínal, že by van Gogha v osudný den viděl a zbraň, z níž vyšla rána, se nenašla. Když umělce vyslechl místní četník, dostal na otázku, zda to měl být pokus o sebevraždu, podivnou odpověď: „Myslím, že ano.“ Ale to už van Gogh mohl blouznit.

Jenže zde už se dostáváme do značně nejistého prostředí úvah, rozcházejících se svědectví a spekulací. Bez zpochybnění se roku 2014 nedožila ani verze, že k výstřelu došlo na pšeničném poli - jedna svědkyně van Gogha údajně viděla na cestě k sídlu rodu Secrétanových.

A právě šestnáctiletý frajírek René Secrétan se s van Goghem často vídal. Paříží odchovaný hejsek si rád hrával na kovboje, obstaral si částečně znehodnocenou zbraň i kostým - a zatímco van Gogh bral jeho občasnou přítomnost a přítomnost dalších chlapců jako jeden z mála kontaktů se světem živých, pro Reného partu byl podivínský malíř se zmrzačeným uchem a nesrozumitelnou hatmatilkou na pomezí holandštiny a francouzštiny spíš terčem občasné šikany, píše Vanity Fair. Chlapci také s van Goghem občas popíjeli... Ale jisté po tolika letech není nic.

V Auvers, kde se tou dobou prakticky každý s každým znal, se toho po roce 1890 povídalo hodně: například ve třicátých letech, kdy ještě žili pamětníci, to, že van Gogha neúmyslně zastřelili „jacísi hoši“, kteří se ale nepřiznali a on sám se je v podivně mučednickém rozpoložení rozhodl neprozradit. René nikdy nepřipustil, že by měl prsty v nějaké nekalosti.

Jisté a nikým nezpochybňované tak je zřejmě jen to, že Vincent van Gogh, jeden z nejnadanějších umělců své doby, umíral dlouhých 29 hodin. Di Maiova zpráva má váhu verdiktu uznávané autority, některé zastánce verze o sebevraždě ale nejspíš nepřesvědčí ani 124 let po osudném výstřelu.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.