Mohamed se musel bavit s Židy během svého působení a znát jejich historii. Je to historie ztráty vlastního státu, ztráty jejich vlastní identity. Tak alespoň hovoří Bible, například pátá kniha Mojžíšova. Ztráta vlastního státu je výsledkem modlářství a nevěry židovského lidu. Zkrátka a jasně řečeno, Boží hněv je vyhnání Židů do exilu a naopak Boží přízeň znamená opětovný návrat do země svých předků.
Mohamed tedy zná židovskou historii, která se zrcadlí v jeho první súře. V této súře je ale jenom výpověď o Božím hněvu. Problém však nastává v okamžiku, když vznikl stát Izrael. Je to neočekávaná situace, se kterou se v Koránu nepočítá. Vždyť by podle naznačené logiky první súry, která je muslimy citována v modlitbě mnohokrát denně, měli být Židé stále bez vlastního státu, v rozptýlení, v diaspoře.
Realita je ale zcela odlišná. V roce 1948 vznikl stát Izrael. Skončilo tak těžké období hledání židovské identity. Hlavní úsilí teď Židé věnují budování svého státu. Je to můj osobní názor, ale právě vznik státu Izraele významným způsobem „kompromituje“ svatou knihu muslimů – Korán. I když jsou Židé podle Koránu pod Božím hněvem, ve skutečnosti mají svůj vlastní stát.
A tak v tomto okamžiku dochází ke střetu reality – existence státu Izraele s iluzí, se kterou vyrukoval Korán. Existence samotného státu Izraele se totiž dotýká bolestivým způsobem islámu v jeho jediném neuralgickém bodě, kterým je pravdivost Koránu. Zatímco se palestinští muslimové modlí, aby je Alláh vedl cestou spravedlivých a ne cestou těch, na něž je rozhněván. Jenom o pár metrů dál mají Židé svá letoviska, hotely a supermarkety.
A hlavně mají svůj židovský stát, na který zatím palestinský lid teprve čeká. Všímáte si, vážení čtenáři, tohoto paradoxu? Ti, kteří mají být pod Božím hněvem, tak nejsou podle tohoto měřítka vůbec identifikováni. Tady totiž nejde o konflikt izraelsko–palestinský, nýbrž o izraelsko–islámský. Existence izraelského státu ohrožuje pravdivost islámu. Pokud by muslimové akceptovali existenci státu Izraele, zpronevěřili by se své vlastní identitě, která „vyrůstá“ z Koránu. Tyto důvody pak vedou k nasměrování nepřátelské zahraniční politiky většiny arabských států vůči Izraeli.
Proč je situace na blízkém východě tak bezútěšná? Palestinský národ je pro arabské státy jenom záminka, aby mohly vést protiizraelskou kampaň. Například aby poukázaly, jak je sionismus špatný. Palestinský národ s jeho temperamentem je zneužit v mocenských zájmech jiných…
Pokud se ve svých úvahách nemýlím, nebude paradoxně v zájmu žádného arabského státu snaha o vytvoření svobodného palestinského státu. Arabské státy by potom ztratily záminku, důvod ve své protiizraelské politice. Je jasné, že v arabských státech mají dominantní postavení islámské strany a ty nikdy nebudou chtít vytvoření samostatného palestinského státu a uznání suverénního státu Izraele právě z důvodů, které jsem naznačil v tomto článku.
Situace na blízkém východě se bude ještě více stupňovat ve vzájemném násilí obou zúčastěných stran konfliktu. Nesouhlasím s vražděním jak na izraelské, tak na palestinské straně. Sionismus ještě neznamená souhlasit s každým rozhodnutím izraelské vlády. Nýbrž sionismus jako přesvědčení znamená říct jasné ano k biblické zvěsti o návratu židů do své země, o čemž se sami, vážení čtenáři, můžete dočíst v biblických textech.
