Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ohlédnutí za filmovým Cannes: Já jsem někdo jiný

  11:00aktualizováno  11:00
Jedno z hlavním témat snímků uvedených na letošním festivalu v Cannes by se dalo formulovat takto: Málo víme, kdo vlastně jsme. A víme to stále míň. Možná to ani nechceme vědět. Plejáda hrdinů, kteří nevědí, kam jdou a o co usilují, byla ve festivalových filmech dominantní podobně jako fotografie Paula Newmana a Joanne Woodwardové na čelní straně Festivalového palace.

Záběr z filmu Borgman (režie Alex van Warmerdam) | foto: http://www.cinevox.be

V Tootsie Sydneyho Pollacka z roku 1982 bylo jasné, že záměna identity je akt, který děláme  s rozmyslem. Nezaměstnaný herec  se převleče za ženu, aby získal angažmá. Identita se nezměnila, šlo jen o to,  být na chvíli někým jiným. Byla to koneckonců legrace. Jednatřicet let poté je obtížné říct o hrdinech, kdo jsou.  I když se nepřevlékají. Svou identitu totiž neznají ani oni sami. Zjistit, kdo jsem, být čitelný pro své okolí, je rébus. Skrývání vlastní identity je jednou z hlavních zbraní filmových hrdinů, kteří by možná chtěli být někým jiným, ale nevědí kým.

Záběr z filmu Tootsie

Záběr z filmu Tootsie

Francouzský film Já a moje matka  (Les Garçons et Guillaume, a Table!) byl uveden v mimosoutěžní sekci Čtrnáctideník režisérů. Stal se svým způsobem objevem festivalu. Hlavní roli ztělesnil Guillaume Gallienne, významný herec z Comédie Française, známý z rolí v dílech francouzských klasiků nebo z remaku Fanfána Tulipána (2003). Já a moje matka je jeho režijní prvotina, komedie o identitě, film, u něhož  jsme schopni se od srdce smát i velmi odvážným větám jako „kolonoskopie je způsob deflorace“.

Guillaume je heterosexuál, jehož rodina považuje za homosexuála.  Ve škole v přírodě musí pozorovat s nechutí onanující spolužáky, pak ho rodina pošle do Anglie. Nepatří do davu, neví, kým je. A jeho rodiče to vědí ještě míň. Na vojnu ho neodvedou, ale masáže v Alpách mu udělají dobře. Pozná tam ženu. A nakonec mu jeho kamarádka řekne, že je nejlíp prakticky vyzkoušet, které pohlaví ho bude víc přitahovat. A tak se i stane. Identita se nakonec projeví a ustálí, nastává happy end. Ale tohle byla v letošní kolekci filmů opravdu výjimka.

Záběr z filmu Les Garçons et Guillaume, a Table!

Záběr z filmu Les Garçons et Guillaume, a Table!

Emocionální izolace

Kdo jsou cizinci žijící pod zemí v soutěžním filmu Borgman (režie Alex van Warmerdam), to je otázka. Nejsou to blaničtí rytíři, protože na zemský povrch vylézají jen proto, aby škodili. Camiel Borgman dokonce připomíná trpaslíka a pro malou holčičku na zemi je kouzelníkem z pohádky. Přitom je to únosce, násilník, zlý element. Malířka Marina žijící bohabojně ve středostavovské rodině, má s ním slitování, když jí sdělí, že by se potřeboval vykoupat. Jeho pravým zájmem je však rodinu zničit, jejich krásnou zahradu vyplenit. Proto přivolá pomoc druhy z podzemí. Všichni jsou falešní. Falešný bagrista, falešná lékařka. Nejsou to vrazi, nevíme přesně, kdo jsou. Vypadají slušně. Jenže jejich podstata je jiná.

Záběr z filmu Mladá a krásná (Jeune & Jolie) od Françoise Ozona

Záběr z filmu Mladá a krásná (Jeune & Jolie) od Françoise Ozona

Neznámou identitu má také dívka ve filmu Mladá a krásná (Jeune & Jolie) od Françoise Ozona. Ozon, tento známý francouzský provokatér, se domnívá, že žijeme v brutálním světě, kde těžko poznáme, kdo je kdo. Jeho sedmnáctiletá hrdinka Isabelle je krásná – hraje ji modelka z titulních stránek letošních francouzských tiskovin Marine Vacth. Doma má vše, co potřebuje. Přesto se Isabelle po přednáškách stává amatérskou prostitutkou jménem Lea. Má dvě simkarty - a dvě identity. Erotiku za peníze má pro povyražení, coby experiment. Klientům tvrdí, že je plnoletá.  Je vidět, že erotická práce ji moc netěší, až na krátký vztah s přibližně sedmdesátiletým mužem, který během aktu zemře. Jedině s ním prožívá něco jako rozkoš. Jen tady je krátký okamžik pravdy, jen tady na chvilku vidíme, kdo je kdo.

Dívka říkající si Miele ve stejnojmenném filmu italské herečky a nyní i režisérky Valerie Golino je dívka dvou identit. Hraje ji Jasmine Trinca. Dívka je studentka, ale ve své druhé identitě pomáhá terminálně nemocným lidem zemřít. Miele znamená  v italštině med. Je to zároveň kódovací jméno Irene; studovala medicínu a vydělává si ilegální euthanasií. Přináší starým lidem léky, vysvětluje jim jejich funkci a diskrétně sleduje, když si pacient vezme lék nebo když mu ho podá někdo z jeho blízkých. Irene je nezávislá, její matka zemřela, dívka má jen ženatého partnera. Žije v emocionální izolaci. Což je první krok k tomu, aby člověk mohl mít druhou identitu. Nerozumí svému vlastnímu životu, svému já. Jednou se jí podaří obstarat lék člověku, který nemocen není, chce jen zemřít. Irene věří, že euthanasie není záležitost pro právníky a pro policii, nýbrž hluboce osobní věc, která se musí řešit individuálně. Mezi dívkou a jejím okolí snímá režisérka velmi často skleněné zdi. Je tu odcizení, vzdálenost, neporozumění. A zřejmě právě odcizení je to, co umožňuje, abychom na sebe brali roli někoho jiného a pohroužili se do ní.

Záběr z filmu Miele

Záběr z filmu Miele

Na druhé straně zdi

Běženci a emigranti žijí vnitřně na druhé straně pomyslné skleněné zdi. Ve filmu Mezipřistání (L´Escale) Kaveha Bachtiariho (programová sekce Čtrnýctideník režisérů) sledujeme v polodokumentárním, polohraném stylu jedenáct imigrantů z Íránu, kteří zůstali v Řecku a snaží se dostat dál do západní Evropy. Touží po Norsku, Německu nebo Švýcarsku. Potřebují k tomu peníze. Tudíž pracují a v přístavu (tentokrát to není skleněná stěna, co je odděluje, nýbrž drátěný plot) sledují turisty, jak nastupují na lodi. Íránci čekají na turistickou sezónu, kdy je snazší dostat se do proudu cestujících. Někteří z Íránců si proto nechávají barvit duhovku, aby ji měli modrou jako Evropané. Není jasné, kdo jsou. Podobně jako ve francouzském filmu Mohamneda Hamidiho Homeland, v němž Alžířan Farid říká: „Nevím nic o zemi, kde se narodili mí rodiče, nic mě sem netáhne.“

Režisér Kaveh Bachtiari

Režisér Kaveh Bachtiari

Svou identitu popírají i tři utečenci z Guatemaly. Je jim patnáct a jsou na cestě do USA přes Mexiko. Mexický režisér Diego Quemada-Diez ve filmu Zlatá klec (La Jaula de Oro) sleduje cestu dětí, které nemají nebo nechtějí mít žádnou identitu. Nevlastní žádný oficiální dokument, popírají, že by měli rodinu. Existují zde a nyní, bez vzpomínek. Na cestu přibírají i Indiána, který neumí ani španělsky, natož anglicky. Jsou neustále na střeše nějakých vlaků, které každou chvíli přepadávají buď vojáci, nebo gangy. Jedou „z nicoty do nicoty“. V jednu chvíli se objeví krásný obraz železnice, zasněžených stromů a hor. Kamera se vzdálí a my vidíme, že jde jen o model železnice. Realita je prašná, není kde spát a není za co jíst. Hrdinům to nevadí. Jako by neměli cit.

Záběr z filmu La Jaula de Oro

Záběr z filmu La Jaula de Oro

Skutečnou zeď mezi Mexikem a Spojenými státy prolezou za pomoci překupníků: dostanou se podzemní chodbou do území nikoho (trochu připomíná pásmo mezi drátěnými zátarasy a státní hranicí u nás za socialismu) a před sebou mají vysoký úhledný plot, kontrolovaný elektronikou a helikoptérou. A za ním jsou USA! I na tenhle zátaras, za ním se nacházejí američtí odstřelovači, mají mexičtí překupníci recept. Je to film o tom, že trojrozměrný čas ztratil smysl. Důležitý je jen přítomný okamžik. Okamžik, jak naskočit na vlak. Okamžik, kdy letí kulka. Okamžik, kdy se platí překupníkovi. Okamžik, kdy se utíká.

Konec času

Student práv Fabian je také člověk na útěku. Ve čtyřhodinovém filmu Norte, konec historie (Norte, Hangganan Ng Kasaysayan) mluví filipínský režisér Lav Diaz (jeho film Batang West Side byl uveden na MFF v Karlových Varech) o tom, že je nemožné mít nějakou identitu v situaci, kdy smysluplný vztah mezi věcmi a lidmi neexistuje. Na začátku snímku se mluví dokonce o „smrti pravdy“ a „smrti významu“. Norte, konec historie (programová sekce Určitý pohled) vypráví o studentovi práv Fabianovi, který vzdal studia, dostane se do finančních obtíží a zabije matku. Podezření z vraždy však padne na jeho bratra Joaquina, který měl s matkou potyčku chvíli předtím. Film dlouze, ale strhujícím způsobem líčí, jak rodina po uvěznění Joaquina přežívá, jaké násilí panuje ve věznici, jak je možno spoluvězně bít nebo ubít. A Fabian mezitím chodí jako živá mrtvola po místech, kde žije rodina jeho bratra, aby nakonec v zoufalství znásilnil svou vlastní sestru, která se mu snaží v jeho mukách pomoct. Postavy chtějí jen přežít. Jsou to lidé bez identity. Uprostřed filmu hledá Fabian spásu v křesťanském shromáždění, na konci filmu sleduje přízračný obraz lidí, pobitých pod dálnicí. Není možné přesně rozeznat, o co jde. Buď z dálničního mostu spadl autobus, anebo se skupina bezdomovců stala obětí nějakého násilí. Spása neexistuje. Je jen nekonečné vykořenění lidí bez identity.

Záběr z filmu Norte, konec historie

Záběr z filmu Norte, konec historie

„Vychovávaly nás služky, naše rodina vůbec nefungovala,“ říká Fabian své sestře, která má na venkově hospodářství a ráda by, aby se k ní Fabian nastěhoval a rodina začala znovu fungovat. Je to jen iluze. A není možné to změnit: „Revoluce skončily, levičáci zmizeli, nikdo nic nechce, masy budou vždycky jen poslouchat,“ říká na jednom místě Fabian svým kolegům, kteří mezitím dělají kariéru, zatímco on se trápí se situací světa. Na jednom místě ho vidíme pracovat v bistru. Člověk v uniformě, sice jmenovkou, ale ve skutečnosti bez identity.

Cizinci v tolika filmech letošního festivalu v Cannes, kteří nechtějí a ani nemohou najít, kým jsou, považuji za příznačný rys současné filmové krajiny. Jedou, prchají, vraždí, ale nevědí proč.  Nechápou smysl toho, co dělají. Možná ztratili v globální společnosti kořeny, možná jen měli smůlu. Možná jsou lidé bez identity nemocní jedinci uprostřed měnící se společnosti, možná je společnost nemocná. A možná je nemocný jen film.

Autor:






Hlavní zprávy

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.